Upřeně jsem zírala na hrsti vlhké země, které dopadaly na dubovou rakev a snažila se nevnímat tetino srdceryvné kvílení. Mamka se naštěstí ovládala a jen občas si setřela z tváře krajkovým kapesníčkem slzu. Znechuceně jsem odvrátila pohled od faráře, který básnil o naší babičce, vyzdvihoval její vlastnosti a přitom si musel dávat zatraceně dobrý pozor, aby mu z úst nevypadly umělé zuby. Prostě fraška! Ne, že bych neměla babičku ráda, ale tohle bylo nad moje síly. Koutkem oka jsem zahlédla, jak strýc Kamil netrpělivé pohlédl na hodinky. Všichni příbuzní tu byli seskupení nad čerstvě vykopaným hrobem, ale o pravosti jejich smutku jsem měla jisté pochybnosti. Někteří se na babiččině chalupě neukázali jak byl rok dlouhý. Postupně jsem je přejela pohledem. Malá Bára si pletla nervózně z volných vlasů copánek a bratranci dvojčata se od začátku obřadu jen pošťuchovala. Petr a Pavel. Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, jak by řekla babička. Ach jo! I při téhle bezvýznamné vzpomínce mi bodlo u srdce. A hlavně! Mám po prázdninách.

   „Tak sedej.“ Vyzval mě netrpělivě táta, když odklopil přední sedačku, abych se mohla nasoukat dozadu a já se k ničemu neměla. Ještě jednou jsem se ohlédla k hřbitovu a pak zapadla do měkké sedačky. Mamka naposledy popotáhla a posadila se na místo spolujezdce. Pak už jsem jen sledovala, jak se kolem míhají stromy a v duchu si přehrávala poslední sekání s babičkou.

   „Tak co teď s tebou?“ otočila se na mne najednou mamka a položila mi ruku na koleno. „V úterý odjíždíme.“ Trhla jsem rameny a považovala za zcela zbytečné odpovídat. Jak taky, že? Bylo mi jasné, že s prázdninami na babiččině chalupě se mohu rozloučit. Vzpomněla jsem si, jak táta zajistil všechny dveře a okna petlicemi a bylo mi hrozně.

   „A co Barbora?“ zeptal se táta a já jen vytřeštila oči.

   „To snad nemyslíš vážně?“ vydechla jsem překvapeně a naklonila se dopředu.

   „Neopírej se mi o sedačku!“ napomenul mne a hned se vrátil k původnímu tématu. „Proč jako?“

   „Protože omdlívám jen při pomyšlení, že bych měla strávit prázdniny v tý jejich šílený chalupě, kde je záchod na dvorku…“

   „To byl ovšem u babičky taky.“ Upozornil mne.

   „Jenže tam mi nikdo nestrkal výřezem dovnitř žáby.“ Dokončila jsem. „A vůbec, dvojčata nejsou děti, ale zvěř.“

   „Ale malá Bára je náhodou roztomilá.“ Zapojila se maminka.

   „To sice je, ale nemám zájem hlídat celý prázdniny děti a hrát si na uklízečku.“ Upozornila jsem na tetin vztah k pořádku. „V tom jejich bordelu bych se bála vzít si i kousek chleba, položit ho na linku a něčím namazat. Kdo ví, co by se mi na něj zatím přilepilo.“

   „Ale no tak!“ skočil mi táta do řeči. „Tak hrozný to snad není, ne?“

   „Ale je..“ vzdychla jsem a opřela se zase zády o sedačku. „A možná i horší.“

   „Jinou možnost ale nevidím.“ Podotkl a vyhodil blinkr, aby odbočil do naší ulice.

   „Já jo.“ Usmála jsem se sladce. „Prostě zůstanu doma a je to.“

   „No to určitě.“ Vydechla mamka a povolila si bezpečnostní pás, aby mohla vystoupit. „Polez ven.“ Pobídla mne, když odklopila sedačku a já v duchu proklínala naše auto, kterému chyběl kromě dalších pár důležitých věcí, hlavně další pár dveří.

   „Připadám si jako pes.“ Odfrkla jsem si polohlasně a vysoukala se ze stísněného prostoru. „Jo, a nevím proč bych nemohla!“

   „Co jako?“ zeptala se nepřítomně.

   „Zůstat doma!“ osvěžila jsem ji paměť, o čem je vlastně řeč. „Nejsem malá.“

   „Právě proto..“ usmála se a shovívavě se podívala ke vchodu, kde postával super hezký kluk,

o kterém jsem už nějakou dobu snila. Nejspíš si všimla, jaký jsem mu věnovala pohled hned jak jsem se vyloupla z auta a honem rychle si upravovala vlasy.

   „Pch..“ vydechla jsem a vydala se ke vchodu chůzí manekýnky.

   „A co tašky?“ zadržel mne tátův hlas a já v duchu zaúpěla. Zvedla jsem oči v sloup, zachytila pobavený pohled toho nádherného blonďáka jménem Roman a otočila se nasupeně na podpatku, abych si strhla kýlu vynášením tašek plných jablek. Mezitím vyběhl ze vchodu Míra, halasně pozdravil, mimochodem nepříliš slušně, blonďáčka, jak jsem ho v duchu nazývala, a zmizeli spolu za rohem.

   S kyselým výrazem jsem si nechala do každé ruky nacpat od táty jednu pruhovanou tašku a vlekla se směrem k výtahu. V duchu jsem si umiňovala, že tuhle bitvu s rodiči, co ještě svedeme o moje umístění v době jejich nepřítomnosti, musím prostě vyhrát. Oni takové prázdniny bez dohledu taky nemusí být špatné. Hlavně, když bude k sousedům chodit tenhle blonďák dostatečně často.

   S nechutí jsem se probírala skříní a na jednu hromadu vyhazovala sešity, které podle vlastního mínění nebudu už asi v dalším ročníku potřebovat. Pobaveně jsem zalistovala v chemii, kde mi Jana dokreslila k atomům očička a pusu a celkově mi sešit při posledních hodinách originálně vyzdobila různými malůvkami. Najednou mi oči padly na literaturu, kde se na přední straně skvělo velké srdce s ozdobným R.  Vzpomněla jsem si na Romantismus a nalistovala příslušnou stránku. První část slova byla zvýrazněná  a obehnána velkým srdcem. Opravdu nenápadné! Výzdobě nápisu jsem věnovala podstatnou část hodiny a nepoutavého výkladu jsem si příliš nevšímala. Odhodila jsem sešit na hromadu, kde jsem shromažďovala sešity a knížky, které se ještě jednou budou hodit a zahrnula kopici jako bagr zpátky do skříně, protože mi ten velký úklid přestal zcela náhle bavit.

   Praštila jsem s sebou na postel a natáhla ruku, abych zesílila rádio, kde právě začínala moje oblíbená písnička. Jak to jen provést, aby se naši nechali ukecat a nechali mě doma samotnou, přemýšlela jsem usilovně a nervózně si přitom okousala většinu nehtů se zbytky perleťového laku.

   Plán, že strávím čtrnáct dní, kdy oni budou na služební cestě ve Francii, u babičky, nebyl k zahození, ale bohužel se zhroutil. Při představě, že bych byla u tety, mne mrazilo v zádech. To jsou teda nápady

Stačily mi hodinové návštěvy, kdy jsme povinně jeli popřát nějakému členu jejich šílené rodiny ke svátku či narozeninám a měla jsem toho dost. Natož čtrnáct dní. Hotová hrůza!

   Ale zůstat doma by opravu nebylo k zahození, vzpomněla jsem si na Romana, jak se opírá o zeď u zvonků a vybavil se mi jeho úsměv. O prázdninách bude jistě u Míry, který byl zároveň brácha mojí nejlepší kamarádky Jany, určitě velmi často. A s tím by se dalo něco podniknout!

   Vymrštila jsem se z postele, abych zkontrolovala případné nedostatky na svém vzhledu v zrcadle, nacpala se do nových džínových šatiček a rozběhla se o pár pater níž k Janě, abych ji osvětlila situaci, která právě nastala. Snad ji něco napadne, čímž snad donutím naše kapitulovat a nechají mě v našem bytě po celých dlouhých sladkých čtrnáct dní úplně samotinkou. Přivřela jsem při té představě oči a nechala se unášet myšlenkami, až se mi málem podařilo přerazit se na předposledním schodu a na dveře našich sousedů jsem ani tak slušně nezaklepala jako jsem je spíš vyrazila.

   „Co blbneš, osobo?“ vyvalila Jana oči, když stanula na prahu a vtáhla mi dovnitř. „Nějaké nové akrobatické cvičení?“

   „Ani ne.“ Vydechla jsem uklidněně, když jsem zjistila, že nemám zlomenou žádnou končetinu a usmála se na kamarádku. „Je tady Roman?“ zašeptala jsem a rychle si v jejich zrcadle upravila vlasy.

   „Smůla!“ zašklebila se, „Odešli s Mírou tak před půl hodinou.“

   „Sakra!“ zaklela jsem a vydala se za Janou do jejího pokoje. „Kdybych neuklízela tu pitomou skříň, mohla jsem ho stihnout.“ Brblala jsem a dosedla zmoženě na postel.

   „Tak jak to vypadá s prázdninami?“ dloubla do mě Jana. „Jsem celá zvědavá, jak to vaši vyřešili.“

   „Zatím nic extra.“ Zašklebila jsem se. „První návrh padl včera a je docela na hlavu. Já u tety Barbory.“

   „Cože?“ vydechla Jana udiveně. „To nemyslí vážně, ne?“ zatvářila se účastně, protože moje zlaté příbuzné znala z mého hrůzostrašného vyprávění. „To by tě přivedlo do blázince. Nebo už se snad těšíš na ty šílence v podobě tvých drahých bratránků?“

   „To si asi upadla na hlavu.“ Zaťukala jsem si významně na čelo. „Jedinej normální člověk v tý rodině je malá Bára.Tu bych ještě snesla.“

   „Maximálně tě čeká zase nějakej slepýš v posteli, žížaly v hrnečku a žáby na záchodě.“ Vzpomněla si Jana na moje vyprávění z minulé návštěvy.

   „Ha, ha, ha..“ ušklíbla jsem se a vyplázla na ni jazyk. „Máš snad zájem navštěvovat mě na psychiatrii?“

   „Třeba by tam měli nějakého pěkného pana doktora.“ Zasmála se.

   „Ale na Romana by neměl.“ Přivřela jsem oči. „A kam vůbec šli?“ vyskočila jsem najednou z postele, až se Jana lekla.

   „Asi na koupák.“ Pokrčila rameny. „Já se bráchy nevyptávám, kam směřují jeho kroky.“

   „Kroky tvého bráchy mě taky vůbec nezajímají.“ Uklidnila jsem ji. „Ale pokud je s ním Roman, tak to je úplně jiná věc, víš?“

   „No jo, furt.“ Zamručela. „Ale nehodláš se za nimi dneska honit, ne že? Já jsem totiž šíleně líná.“
   „Ne.“ Uklidnila jsem ji. „Musím za chvíli domů. Sejde se rodinná rada a budeme pokračovat 

 v návrzích, kam s dcerunkou, aby ji něco nesežralo, když rodiče nebudou doma.“

   „Tak v tom případě držím palce, až to uhraješ na váš byt a to zcela bez dozoru.“ Popleskala mě po zádech. „ A víš co? Můžeš říct, že tě třeba naši budou chodit pravidelně kontrolovat. Abys byla jako pod dozorem a nebo můžeš spát tady a někdy já u vás třeba..“ Vychrlila ze sebe. „Dobrej nápad, ne?“

   „No nevím,“ pokrčila jsem rameny, „snad nevymysleli nic jiného.“

   Zvedla jsem se z postele a vykročila váhavě ke dveřím. Nápad to vlastně není vůbec špatnej, pomyslela jsem si. Naši se sousedy dobře znají a možná by i pochopili, že bude celkem pod kontrolou.

A navíc by se mi to docela hodilo. Roman by se tyto prázdniny vyskytoval tím pádem v mojí blízkosti mnohem častěji a s tím by se dalo už něco dělat.

    „Tak ahoj.“ Rozloučila jsem se s Janou, která mi ukázala vztyčený palec ve dveřích a odhodlaně vyšlápla dvě patra směrem nahoru. Uvidíme co se bude dít!

   „Ahoj.“ Pozdravila jsem, když jsem vešla do kuchyně a našla tam v družném hovoru oba moje rodiče a máminu dávnou kamarádku Hedviku a stolu, jak popíjejí kafe. „Rodinná rada se nekoná?“ Zeptala jsem se po chvíli, když mi všichni odpověděli na pozdrav.

   „Představ si Iveto, jak se to všechno krásně vyřešilo.“ Vstala máma najednou od stolu a objala mě. V tu chvíli mi došlo, že to bude nejspíš nějaký pěkný podraz a vůbec se mi nebude líbit.

   „Tak si holky sedněte, ať dořešíme detaily.“ Přistrčil mi táta židli.

   „Tak o co jako jde?“ zeptala jsem se nepříjemně a zmoženě se opřela. Slova se chopila Hedvika.

   „Pořádám každoročně dětský letní tábor asi dvacet kilometrů od města, je to u řeky, učíme děti poznávat přírodu, učíme je různé tábornické techniky, jak rozdělat oheň, uvázat uzly..“

   „No a?“ přerušila jsem ji nepříliš slušně. „A co já s tím?“

   „Jako jedna z vedoucích menších dětí mi jezdí pomáhat vždycky naše Petra.“ Povzdechla si. „Ale letos to nepůjde, včera mi volala od babičky, že si udělala něco s nohou a dnes už má sádru, kterou jí sundají až za tři týdny.“

   „No a ty bys ji mohla krásně zastoupit!“ Vložila se do hovoru máma. „ Nebudeš doma sama, nemusíš ani k Barboře, kam se ti očividně nechce a budeš aspoň někde prospěšná.“

   „To si děláte srandu, ne?“ podívala jsem se ohromeně napřed na ni a pak sklouzla pohledem k tátovi. „Můžu zůstat doma, Jana říkala, že by na mě její rodiče dohlídli a že bych mohla spát u nich.“ Vychrlila jsem ze sebe překotně. „To by snad šlo, ne?“

   „V žádném případě.“ Uzemnila mne máma.

   „Nám by to opravdu pomohlo.“ Pokrčila rameny Hedvika. „A ještě by sis vydělala nějaké peníze. Ber to jako příjemnou brigádu. Nebudeš tam jako dítě, které musí poslouchat, ale jako jedna z vedoucích, která bude těm dětem pomáhat.“

   „No to je nádhera.“ Ulevila jsem si a mámě očividně došla trpělivost. Smetla ze stolu pomyslné drobečky, uhladila dlaní modrý ubrus se žlutými květy, do kterých jsem zrovna vpíjela svůj pohled a narovnala se v zádech.

   „Buď tábor nebo Barbora.“ Pronesla zřetelně.

   „Ale to je nefér!“ vyhrkla jsem a vyskočila ze židle. „Tati?“ obrátila jsem se na druhého z rodičů, ale ten jen pokrčil rameny.

   „Sama tady prostě nezůstaneš.“ Prohlásila máma po chvíli. „Vyber si.“

   „Fakt vtipný.“ Pronesla jsem a zastrčila židli. „K tetě jen přes mou mrtvolu.“

   „Takže jedeš na tábor.“ Ukončila to rázně máma a otočila se k Hedvice. „Musíme se domluvit ještě na podrobnostech odjezdu a co si má vzít všechno  s sebou.“

   Raději jsem už nic neposlouchala a zašla do svého pokoje. Pohledem jsem ještě zachytila, jak se táta povzbudivě usmál, ale mně do smíchu rozhodně nebylo. Sbohem vytoužené prázdniny i Romane!

Čtrnáct dní mi připadalo nekonečných a  hlavně jsem věděla, že potom odjíždí Roman s Mírou někam na čundr k řece. Takže mám pak šanci asi tak tři dny. Opravdu super! Jana bude mít určitě taky radost, usmála jsem se kysele a padla do houpacího křesla po babičce. To nám ty prázdniny ale pěkně začínají!

   „Ještě si zabal bundu, tady jsem ti ji vyprala.“ Nakoukla do pokoje mamka a podala mi složenou džísku. Neochotně jsem ji převzala a mrskla s ní do modrého kufru.

   „No, no..“ napomenula mě. „Potřebuješ ještě něco?“

   „Jo, aby ten tábor spláchla voda,“ zabručela jsem, “hlásí přeháňky.“

   „Opravdu vtipné, ale myslím, že to skutečně  nehrozí.“ Uzemnila mě a prohrábla se mi kufrem. „Máš opravdu všechno?“  

   „Jo. Asi.“ Povzdechla jsem si. „Co já vím, co budu potřebovat?“

   „Děláš jako bys nikdy nikde nebyla.“ Pokárala mě a chytila se za hlavu. „Co mám říkat já? Musím si zabalit do Paříže tolik šatů, abych měla na každou přehlídku jiné až budu dělat s návrháři rozhovory a táta bude dělat fotky.. Ach jo.“

   „No jo, to zvládneš.“ Mávla jsem rukou. „Jako kdybyste nikdy nikde nebyli.“ Zopakovala jsem po ní něco obdobného jako ona řekla mně před chvílí a vysloužila si výchovný pohlavek. Aby totiž bylo jasno, moje máma pracuje jako reportérka v jednom časopisu a táta je tam jako fotograf. Tohle léto je redakce vyslala na velkou módní show v Paříži, kde má máma vyzpovídat všechny návrháře a táta zachytit jejich nejlepší modely na krásných modelkách. To by se mi taky líbilo a komu  ne, že? Ale místo toho, abych je tam doprovázela, (Prý to nejde! Místo v letadle, v hotelu, pracovní schůzky… No, znáte to) budu tvrdnou na táboře plným ufňukaných děcek. Nádhera!

   Přihodila jsem ještě dvě trička a volné kraťasy, abych udělala mámě radost a znuděně přibouchla kufr.  V tom jsem uslyšela ostré zahvízdnutí. Signál pro Míru, že má jít ven a pro mě, že venku stojí Roman. Vyskočila jsem ze země, zabouchla skříň, ve které jsem doteď rabovala a vyběhla z pokoje.

   „Za chvíli jsem zpátky.“ Houkla jsem do kuchyně, zabouchla za sebou dveře a dusala rychle po schodech. V prvním patře se mi podařilo málem skočit do náruče babičky, která docházela pravidelně za svou vnučkou k sousedům, ale obě jsme naštěstí srážku přežily bez větší újmy.

   Podle bot za dveřmi jsem poznala, že je Míra ještě uvnitř bytu a tudíž je Románek venku ještě úplně sám. A čeká jen na mě, pomyslela jsem si, upravila vlasy a vyšla ze vchodu. Jedním okem jsem omrkla situaci, zmapovala Romanovu pozici a začala se okatě rozhlížet.

   „Kde jenom je?“ zamumlala jsem polohlasně, aby mě zaslechl a významně si poklepala na hodinky. „Jde mi to doufám dobře?“ pronesla jsem po chvíli a nenápadně se k němu přitočila.

   „Čau.“ Pozdravil jako první a já překvapeně vydechla, zatím mne na vědomí vzal pouze tehdy, když jsem se s ním srazila u sousedů v chodbě.

  „Ahoj.“ Usmála jsem se kouzelně. „Neviděl si Janu? Už tady měla být.“

  „Bohužel, já tady čekám jenom  na Míru.“ Pokrčil rameny. Už jsem myslela, že se mi podaří zapříst hovor, ale Janin brácha, který zdolal právě schody před bytovkou, mi to zkazil.

   „Zdar!“ pozdravil Romana a na mě jen kývnul.

   „Čeká  tady na tvou ségru.“ Objasnil mu Roman a ukázal na mě, když ho pozdravil.

   „Co?“ podivil se Míra. „Ta je doma a vůbec nevypadá, že by se někam chystala.“

   „Asi na to zapomněla. To je něco.“ Zavrtěla jsem pohoršeně hlavou a doufala, že mě neprokoukli.

   „Co ty? Rozmyslel sis to?“ zaslechla jsem Míru, když už se ke mně kluci otočili zády a měli se k odchodu.

   „Já jsem ti říkal, že už to nemůžu zrušit. Za dva dny odjíždím, ale neboj, do našeho čundru se stihnu vrátit.“ Odpověděl mu Roman a já se zaradovala. Teď už mi ten šílený tábor nepřipadal tak hrozný, když jsem věděla, že tady Roman taky nebude, tudíž bych se stejně nemohla o nic pokusit. Jen jsem doufala, že snad nejede někam, kde by mi ho mohla sbalit nějaká jiná. To bych snad nepřežila.

   Vesele jsem zaběhla zpátky do vchodu, na chvíli jsem se zarazila v přízemí a přemýšlela, jestli mám obeznámit Janu s tím, že jsem na ní čekala venku. Jako samozřejmě! Kdyby se náhodou Míra ptal, jak to že, na mě zapomněla, když jsme byly údajně domluvené. Pak jsem ale jen mávla rukou a nastoupila do výtahu. Míra má na starosti určitě úplně jiné věci než se starat o svou sestru.

   „Kam si letěla, prosím tě?“ nakoukla máma do chodby, když jsem si zouvala boty. „Pojď do kuchyně, mám hotové jídlo.“

   „Nemám hlad.“ Zabručela jsem, ale neuspěla, protože mě tam stejně nekompromisně nahnala.

   „Jíst se musí.“ Prohlásila a počkala až zasednu ke stolu, aby přede mne položila vrchovatý talíř špaget. Sama si samozřejmě nandala sotva polovinu. Táta na druhé straně stolu už svou porci zdolal a dokonce se dožadoval přídavku. Když jsem mu ale chtěla bleskurychle přistrčit svůj talíř, máma mě zmrazila pohlede a šla mu nabrat z hrnce. Zhnuseně jsem do sebe soukala jednu špagetu za druhou a pozorovala jsem, jak táta cáká rajčatovou omáčku na bílý ubrus. Čekala jsem, až si toho všimne máma.

   „No já se snad zblázním. Kdo to má pořád prát?“ zakvílela po chvíli, když už stříkanců na ubruse nebezpečně přibylo. Všechny samozřejmě v okolí tátova plného talíře. „Ty se snad ty špagety nenaučíš jíst.“ Zaúpěla a pak zvedla varovně prst. „Opovaž se si je dát někde ve Francii! Musela bych se hanbou propadnout.“

   „Tolik se snad nestalo.“ Zabručel a pokusil se z ubrusu cákance setřít. Podařilo se mu je ovšem jen více rozmazat. Vyprskla jsem smíchy a podle jejich pohledů velmi nevhodně.

   „Já už fakt nemůžu.“ Odstrčila jsem od sebe talíř a doufala, že mi to projde. Máma se totiž už věnovala jen ubrusu.

   „Dej to na linku, prosím tě.“ Zavrčela. „Jíš taky jako vrabec! A postav aspoň na kafe.“ S radostí jsem to vyplnila a chvátala se zbavit skoro plného talíře. Napustila jsem do varné konvice vodu a připravila hrnky s kávou a cukrem.

   „Ještě je nahoře ve skříňce slepované linecké cukroví, tak ho načni,“ pobídla mě máma. „Musíme to sníst, za tu dobu co budeme pryč, by to tady ztvrdlo.“

   „Jo.“ Odpověděla jsem a zalovila nahoře ve skříňce. Voda se mi mezitím začala vařit a já zalila vroucím pramínkem oba hrnečky. Talířek s cukrovím jsem položila doprostřed stolu, i když mi bylo jasné, že si ho táta poposune během chvíle co nejblíž k sobě. Nechápu jak může tolik jíst, jedině, že by snad měl tasemnici, protože na jeho postavě se to vůbec neprojevuje. Zatím co máma fňuká po každém dortíku, že nemůže dopnout sukni a pak sedí celý večer na rotopedu a neúnavně šlape.

   „Pojď si taky vzít.“ Pobídl mě táta s plnou pusou a smetl ze stolu nenápadně drobečky.

   „Hmm.“ Dosedla jsem na židli a vzala si tedy jeden kousek. Líp než špagety to rozhodně chutnalo!

   „My ti z té Paříže něco přivezeme, neboj.“ Mrknul na mě táta najednou.

   „Já už ale nejsem malá, víš?“ upozornila jsem ho. „Panenky jsi mi vozil, když jste mě odkládali u babičky na chalupě.“ Narážela jsem hlavně na to, že si tatínek zapomněl všimnout, že mi je sedmnáct a vozil by mi je klidně pořád.

   „Jaký odkládali?“ vložila se do hovoru máma. „Vždycky si žebrala, abys tam ještě mohla být, když už jsme se vrátili domů a chtěli si tě vyzvednout.“

   „Protože na mě byla hodná.“ Usmála jsem se.

   „A my snad nejsme?“ opáčila máma a dloubla mě do boku.

   „Hlavně mi nevěříte, že?“ vstala jsem od stolu. „Jinak bych mohla zůstat doma a nemusela do toho šíleného tábora!“

   „Myslela jsem, že jsi rozumná a pochopíš to.“ Zaslechla jsem ještě mámu, než jsem za sebou zavřela dveře. No jistě, pomyslela jsem si, já mám být rozumná a hlavně mám dělat to, co řeknou oni.

Jako by si mysleli, že sotva za nimi zapadnou dveře, pustím do bytu hordu lidí, budu tady pořádat mejdany a popřípadě ten byt možná i zapálím. Skočila jsem v pokojíku na postel a založila si ruce za hlavou. Tak tenhle klid už mi od zítra skončí, pomyslela jsem si a natáhla se, abych z nočního stolku popadla knížku a hodila ji směrem k nedobalenému kufru. Třeba se bude hodit. Najednou se ozvalo jemné zaklepání a do pokojíku nakoukla táta.

   „Můžu dál?“ zeptal se nejistě.

   „Jasně.“ odpověděla jsem a posadila se. „Děje se něco?“

   „Já jsem myslel, že by to šlo, Iveto, abys zůstala doma.“ Začal a posadil se na židli. „Ale maminka právě argumentovala, tím, že sice nejsi malá, abys vyplavila nebo podpálila byt, ale ve věku, kdy se můžou stát děvčatům horší věci.“

   „No dovol.“ Vydechla jsem. „Za koho mě máte? Myslíš, že bych si sem přitáhla jako nějakého kluka a vyváděla kdo ví co? A navíc žádného nemám.“

   „Teď třeba ne, ale znáš to,  prázdninové lásky, jedna diskotéka, nálada posilněné trochou alkoholu…“ začal opatrně.

   „Já přece diskotéky nevymetám a kromě přípitku na něčích narozeninách nepiju, kdyby něco.“ Rozhořčila jsem se. „Co si o mě myslíš, tati?“

   „Na tom táboře se ti bude určitě líbit a maminka bude klidná.“ Přeskočil od tématu a poplácal mě po noze. „Kdybys tu byla sama, byla by nervózní a nic bychom neudělali a navíc Hedvice to pomůže.“

   „Aspoň, že někdo bude spokojený.“ Usmála jsem se smutně a když táta vyšel z pokoje zírala jsem ještě dlouho na prasklinu na stropě, kterou jsem pozorovala vždycky, když jsem jako malá byla nemocná.  

   Seděla jsem v autobusu a znuděně pozorovala špinavým okýnkem ubíhající krajinu. Hedvika na prvních sedačkách vykládala něco dvěma horlivým děvčatům, která se mi zprotivila hned při nastupování. Takové ty typy, co při vyučování podávají profesorům propisky, křídy, umývají dobrovolně tabuli a navíc se pořád hlásí. I podle tich jmen – Jarmila a Naděžda, musela jsem se smát, protože jsem si ihned vzpomněla na jednu spolužačku, která se jmenovala Emílie a trvala na přesně takovém oslovení, protože dostalo jméno po nějaké praprababičce, která byla hraběnkou a jméno to bylo tudíž velmi vznešené.  Naděždu taky ani nenapadlo, aby se představila trochu lidsky a zkrátila svoje jméno třeba na Naďu. Ne, podala mi ruku a prohlásila. „Těší mne, já jsem Naděžda.“ A já šla samozřejmě do kolem.

   Ještě na nádraží upadla Hedvice tužka, když si odškrtávala právě příchozí a ty dvě káči se mohly přetrhnout, která se sehne rychleji. No, to bude něco s nimi vydržet, pomyslela jsem si a kysele se usmála. Zatím nejpřijatelněji mi připadala Eva, která si vlezla v autobusu ihned až dozadu, vytáhla z batůžku knížku a okamžitě se začetla, aniž věnovala jediný pohled svému okolí. Už od pohledu byla příjemná a hlavně nad věcí. Žádné šílené chichotání, jaké se ozývalo zepředu a vyluzovaly ho ty dvě kráčmery. Mlely jedna přes druhou a stále Hedvice připomínaly, jak už se nemohly začátku tábora dočkat a co si připravily pro děti zajímavého. Po chvíli jsem vypnula a zase se soustředila pouze na stromy, které se míhaly kolem okýnek autobusu. Tenhle výlet do přírody mi začal připadat trochu nad moje síly, když jsem si naplno uvědomila, že se opravdu nevyvlíknu a hlavně, že to bude celých čtrnáct dní.

   Ještě jednou jsem se rozhlédla po ostatních, kteří seděli roztroušeni po celém autobusu a pokusila si vybavit jejich jména. Jeli jsme normálním linkovým autobusem, který nás prý vyloží někde na rozcestí a dál budeme pokračovat džípem, proto jsme byli promíchaní s normálními cestujícími, kteří mířili do města.

   Usmála jsem se na Pepu, který zachytil můj pohled a odvrátila hlavu. Krásy sice moc nepobral, ale podle té chvíle, co jsme čekali na autobusáku jsem pochopila, že pro vtip nejde daleko a zcela určitě s ním bude legrace. Vedle něj se rozvaloval Robin, jestli jsem si to správně zapamatovala a ten už vůbec nebyl k zahození. Taky na něm ty dvě mohly nechat oči, když přišel a praštil s báglem do zavazadlového prostoru, který nám řidič otevřel, když zjistil, jaká zavazadla to všichni táhneme.

   Světlé vlasy, zastřižené do pánského mikáda a oříškově hnědé oči, které se pořád smály, mu dodávaly  image svůdce. Jeden úsměv, který měl až moc dobře nacvičený, jak jsem poznala, stačil a Naděžda se málem složila.

    Takže Hedvika jako hlavní vedoucí, abych si ujasnila sestavu, Naděžda a Jarmila jako dvě největší aktivistky, které mají pro děti hordu soutěží a her, dále pak Eva, která se zatím moc neprojevila a Pepa s Robinem, kteří budou mít na starosti plavání, fotbal a spíše hry pro kluky. Pak ještě zbývám já a nějaký kluk, který prý dorazí přímo na místo. Hedvika mi prozradila, že je moc hezký, tak uvidíme. Mě delegovala do role výtvarnické, protože od mámy ví, že kreslím, maluji, modeluji už odmala. Budu tedy s dětmi vyrábět a bavit je, když bude ošklivé počasí a odpadne koupání a výlety. Takže se jen modlím, aby bylo jasno a slunečno celý tábor, abych se nemusela příliš angažovat a splynula spíše s davem.

   „Vystupujeme! Připravte se!“ ozvalo se náhle zepředu a všichni začali vstávat. Popadla jsem batůžek, který jsem měla položený vedle sebe a vykročila do uličky, abych se probojovala masou těl k východu. Odstrčila jsem nějakého kluka, který se přede mne dral o dvě sedačky vepředu a cpala se stále kupředu. Když mě konečně autobus vyplivnul předními dveřmi, byla jsem značně pomuchlaná. Naděžda s Jarmila zatím vytahaly zavazadla zespodu autobusu a my si je začaly rozebírat.

   „Co teď?“ vydechla jsem, když se dveře autobusu s fouknutím uzavřely a ten nás opustil ve zdejší pustině. Přesně tak se mi to tady jevilo, protože kolem dokola jsem viděla jen stromy, skály a zase jen stromy. Prostě kolem dokola les. Nádhera!

   „Neboj.“ Uklidnila mě Hedvika. „Za chvíli dorazí hajný s džípem a hodí nás k táboru. Je velice ochotný a pomáhá nám každý rok.“

   „Hmm, aspoň tak.“ Přikývla jsem a odvrátila se. Eva seděla na svém kufru a už zase byla začtená do té svojí knížky. Jediný člověk, který by mě zajímal, ale nechtěla jsem se vnucovat. Jarmila s Naděždou se bavily opodál a kluci otráveně žvýkali gumové medvídky, které před chvílí vytáhl Robin z batohu. Musela jsem se smát, protože on, od pohledu svůdce nevinných dívek, tady okusuje  soustředěně gumídkům hlavy a nožičky. Opravdu zajímavá podívaná.

   „Už jede.“ Vykvikla radostně Jarmila a ukázala na cestu. „Jede!“

   „Tak se nezblázni.“ Zabručela jsem a zvedla se z trávy, do které jsem se před chvílí složila.

   „Tak pojďte.“ Pobídla nás Hedvika, když hajný zaparkoval kousek od nás a hodila svůj kufr na korbu. „Já jdu dopředu, ty můžeš se mnou Iveto a ostatní dozadu.“

   Nasoukala jsem se vedle muže, který mi vůbec nepřipomínal Krakonoše, jak jsem čekala, ale naopak byl velmi pohledný a ostatní se začali skládat na korbu.

   „Těší mne.“ Nabídl mi ruku ještě než nastoupila Hedvika. „Já jsem Jarda Pánek.“

   „Iveta Lámalová.“ Představila jsem se a zkusila na něj jeden z mých neodolatelných úsměvů. Samozřejmě se zadařilo a než jsme se rozjeli, nabídl mi tykání.

   „Samozřejmě to musíme zpečetit pusou, Iveto.“ vysvětlil mi po chvíli a začal se na mě sápat.

   „Jasný.“ Přikývla jsem a nechala se lehce políbit. V tu chvíli samozřejmě otevřela dveře Hedvika, která už zkontrolovala lidi vzadu a na chvíli se zarazila.

   „Tak cestu znáte, pane Pánek, tak vzhůru do tábora!“ pobídla Jardu, když dosedla.

   „Budeme tam v cuku letu.“ Zažertoval. „Vždyť mě znáte paní Jablůnková. Když jedu, tak jedu!“

   „Tak abychom tam hlavně dojeli všichni.“ Podotkla a ukázala prstem významně dozadu, kde se tísnili ty dvě aktivistky, Eva a oba kluci. „Nepoztrácejte mi je!“

   „Nebojte.“ Uklidnil ji a rozjel se.

   Skoro celou cestu už mlčel a já si ho zatím pozorně prohlédla. Odhadovala jsem ho tak na 25 let, ale možná to mohlo být i o trochu míň nebo víc. Měl na bradě a tvářích tak třídenní strniště tmavých vousů, které mu dodávalo mužnější vzhled a bylo očividně pěstěné právě za tímto účelem. Modré oči, které se pořád usmívaly se mi líbily asi nejvíc.

   „Jo, abych nezapomněl!“ vyhrkl najednou. „Toho kluka už tam máte. Když jsem jel asi tak před hodinou na nákup, stál na rozcestí s báglem, tak jsem ho tam hodil a odemknul mu společenskou chatu. Říkal, že měl přijet až dýl.“

   „Ano, v pořádku.“ Kývla Hedvika a ulehčeně si vydychla. „Měla jsem strach, že to letos nevezme, přece jenom už je ze střední pryč a má jiné zájmy, ale díky Bohu přijel.“

   „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.

   „Au.“ Vykřikla v tom Hedvika a chytila se za hlavu. Já jsem si málem překousla jazyk, protože džíp drncnul silně přes nějaký výmol na lesní cestě, která se stávala pomalu a jistě neprůjezdnou.

   „Omlouvám se.“ Zasmál se Jarda a zvednul ruce na moment z volantu v obranném gestu. „Já za to nemůžu. Lesáci tady tahali minulý týden klády a trochu to rozryli.“

   Já jen kývla, protože Hedvika nevnímala a dívala se dozadu, jestli jsme nepoztráceli nějaké pasažéry.  Po chvíli se zase  uklidněně posadila a upřela oči na cestu. Pro jistotu se už ale pevně přidržovala madla na stropě.

   „Ještě to párkrát drcne a jsme na místě.“ Uklidnil mě Jarda, když si všiml, že jsem protočila oči, když vjel do hluboké kaluže a auto se pěkně zhouplo ke straně. „Už jenom kousek.“

   „Hmm.“ Přikývla jsem. „Ty seš tady fakt hajnej?“ zeptala jsem se po chvíli zvědavě.

   „Vy si tykáte?“ všimla si najednou Hedvika. „To mi nějak ušlo.“

   „Jo.“ Odpověděli jsme oba najednou a zasmáli se.

   „Než si je tam poskládala, tak jsme se trošku seznámili.“ Objasnila jsem ji a ukázala na korbu, aby věděla o čem mluvím. Chtěla mi něco odpovědět, ale už neměla šanci.

   „Jo, hajný. Proč ne?“ skočil mi do řeči opět Jarda a Hedvika zase zavřela pusu, protože jí bylo jasné, že už se ke slovu asi nedostane.

   „Nějak se mi na to nehodíš.“ Podotkla jsem. „Představovala jsem si někoho s plnovousem a kloboukem na hlavě. Takovým tím zeleným, víš? A péro za kloboukem.“ Zapěla jsem poslední větu.

   „Velice vtipné.“ Usadil mě a štípl do tváře. „Vysoká lesnická hned po gymplu a jelikož jsem skoro čerstvý absolvent, můžeš si snadno spočítat, že není vůbec nutné, aby mi bylo padesát a víc.“

   „Dobře.“ Zabručela jsem a zmlkla, protože v tom Jarda prudce zabrzdil, aby se vyhnul hluboké rýze a zahnul kolem dvou borovic, za kterými se již rozprostírala louka a já zahlédla malé chatičky rozeseté kolem jedné velké.      

  „Tak vystupujeme.“ Plesknul mě po noze a otevřel dveře. Ostatní už začali skákat z korby a já opatrně vyndala nohu, abych se postavila do suchého jehličí a trávy a nadechla se čerstvého vzduchu.  Musela jsem si v duchu přiznat, že to tady vypadá moc hezky, i když se mi sem za žádnou cenu nechtělo.

   V tom jsem musela instinktivně předpažit ruce a chytit batoh, který jsem si zapomněla v autě a ten novopečený hajný ho nelenil po mě hodit.

   „Jé, tady je to krásný.“ Ozvalo se najednou pištivě a já se s očima v sloup obrátila. Samozřejmě Naděžda. Rozplývala se nad zdejší krajinou a ukazovala nadšeně Jarmile kdejakou blbost. Eva stála opodál s kufrem a čekala, co se bude dít. Pepa s Radimem popadli svoje kufry, plus pobrali i Hedviky největší, v kterém byly věci potřebné v táboře a vydali se směrem k největší chatě, od které zrovna někdo přicházel. Zaclonila jsem si oči rukou, ale kromě toho, že jde nejspíš o toho kluka, který nám chybí, jsem moc nezjistila, protože mi píchalo do očí slunce. Kromě siluety postavy jsem zatím nezjistila z jeho vzhledu vůbec nic. Sklonila jsem hlavu, batoh hodila přes rameno, do ruky popadla kufr a vydala se za kluky.

   „Tak to je Roman.“ Zaslechla jsem najednou Hedviku, která vepředu představovala toho kluka a na okamžik ztuhla. Tak tohle jméno mi tu ještě chybělo! Vybavil se mi můj Roman, jak jsem mu v duchu říkala a usmála se. Tak krásný tenhle určitě nebude.

   „Ahoj, já jsem Pepa.“ Představoval se zrovna jeden z kluků a já zvědavě vytáhla krk, abych skoukla toho Romana. Robin mi ale stále překážel ve výhledu.

   „Ukaž já ti pomůžu.“ Zaslechla jsem najednou povědomý hlas. Ten kluk obešel Robina, vzal mi kufr z ruky a já vzhlédla. V tu chvíli jsem málem padla do mdlob.

    „Ahoj.“ Vydechla jsem, protože tenhle Roman a ten můj, byli jeden a ten samý. „Co ty tady?“

   „Na táboře.“ Pokrčil rameny a  přehodil si moje zavazadlo do druhé ruky. „Taky jsem tě tady nečekal.“

    Všimla jsem si, že si může Jarmila vykroutit hlavu, jak zjišťuje, co se děje a po chvíli jsem ji zahlédla, jak na mě a Romana ukazuje a něco vykládá Nadě.  Nejspíš jim nešlo do hlavy, že se s ním znám.

   „Já jsem Eva.“ Došla nás najednou poslední z party, která se ještě nepředstavila a podala Romanovi ruky. Bodlo mi u srdce, protože mu ji nechala v dlani o něco déle, než je vhodné a úsměv na její tváři mě taky varoval. „Vy se znáte?“ ukázala na mě náhle a Roman jen prostě  kývl. Byla jsem ráda, že nerozváděl, že jsem pouze kamarádka sestry jeho kamaráda a prostě to jen odsouhlasil. Cítila jsem se alespoň v tuto chvíli v převaze.

   „Tak mládeži, neflákejte se.“ Přerušila nás Hedvika, která už stanula na verandě u společenské chaty a zatleskala. „Pojďte, rozdělím vám bydlení, ať se můžete vybalit a psychicky připravit na zítřejší příjezd dětí.“

   Položili jsme zavazadla a seskupili se kolem ní. Zvědavě jsem se rozhlížela a přemýšlela, jak nás rozdělí. Neměla jsem potuchy, po kolika ty menší chatky můžou být.

   „Takže Naděžda a Jarmila budou spolu, že?“ obrátila se na ně s otázkou a obě okamžitě souhlasně zakývaly. Ještě by měly dělat í-á, pomyslela jsem si, protože mi připomněly osly. „Tak to je tamhleta chatka nalevo.“ Ukázala jim Hedvika a podala klíče.

   „Pak tady mám jednu, kde jsou tři postele, takže ta bude kluků.“ Podala klíče nejblíž stojícímu Pepovi. „To je tamhleta vpravo.“ Ukázala ještě pro jistotu směr rukou a pak zacinkala posledním svazkem klíčů. „A ta hned vedle bude vaše.“ Podala mi je. „Iveta a Eva.“

Na jednu stranu jsem si oddychla, že nemusím k těm dvěma aktivistkám, ale na druhou mě najednou nelákalo ani bydlení s Evou. Vypadala ze začátku sice nejvíc sympaticky, ale tady už mi připadalo divné, že ještě skoro ani nepromluvila. A navíc se nebezpečně usmívala na Romana.

   „Tak jdeme.“ Dloubla do mě najednou a postrčila mě směrem k chatce.

   „No jo.“ Zabručela jsem a vykročila. Odemkla jsem dveře a stanula opatrně na prahu. Chata byla zařízena docela pěkně a nově.

   „Beru si tuhle.“ Předběhla mě Eva a hupsnula do jednu postel.

   „Jak chceš.“ Pokrčila jsem rameny a položila si kufr vedle té druhé. Malou skříňku jsme měly každá svojí a pak ještě za dveřmi stála jedna velká a ta byla nejspíš společná, protože druhá  chyběla.

   „Doufám, že nechrápeš!“ zasmála se Eva a rozvalila se na přikrývce. „To nesnáším.“

   „Ne.“ Odpověděla jsem a žasla nad její proměnou. Najednou se vůbec netvářila tak nepřístupně a bezprostředně se začala bavit. Za chvíli jsem už věděla, že bydlí na vesnici u babičky, protože máma od nich odešla za prací a už se nevrátila a učí se na prodavačku. Tábor se jí zdál jako nejpřijatelnější způsob, jak si vydělat nějaké peníze, protože prodávání a rovnání zboží do regálu má dost při školní praxi.  A zavadit o jinou brigádu je prý letos přímo nemožné.

   „A co ten Roman?“ zeptala se po chvíli a já se zakuckala.

   „Co jako?“ pokrčila jsem rameny.

   „Znáš se s ním, ne?“ zaťukala si na čelo. „Co asi? Jakej je chci vědět, ne?“

   „Normální kluk.“ Odpověděla jsem, ale Evu zřejmě moje odpověď neuspokojila.

   „Docela hezkej.“ Prohlásila po chvíli. „Nechodíš s ním?“ zeptala se pro jistotu, ale vzápětí si odpověděla sama. „Nechodíš. To byste se asi přivítali jinak a až tak moc jste se k sobě neměli.“

   „Hm.“ Potvrdila jsem a raději zmlkla.

   „Ten by stál docela za hřích, i když Robin taky není k zahození.“ Rozvíjela dál své myšlenky

a já nestačila žasnout. Za celou cestu ani slovo a najednou!

   „Radši se vybalíme, Hedvika nás pak asi zase svolá, aby nám vysvětlila pokyny na zítra.“ Usměrnila jsem ji a otevřela svůj kufr. Začala jsem si pečlivě rovnat drobnosti do skříňky a jedním okem zahlédla Evu, jak vysypala celý svůj bágl na postel a začala se v tom přehrabovat.

   „Co blbneš?“ užasla jsem nad tím nepořádkem.

   „Nic.“ Pokrčila rameny a otevřela horní šuplík od skříňky, do kterého bez rozmýšlení shrnula drobnější oblečení, jako spodní prádlo, tílka a trička. Pak vytřepala z hromady tepláky a nějaké kalhoty, které hodila na dno skříně a několik ručníků, které zůstaly jen zázrakem složené, uložila vedle. Raději jsem ji přestala sledovat, protože jsem k jejímu vybalování měla výhrady, ale nechtěla jí do toho kecat. Že bude mí všechno zmuchlané, ji asi moc netrápilo. Vyndala jsem poslední věci, šaty pověsila na ramínka, které jsem objevila ve velké skříni a prázdný kufr zašoupla pod postel.

    „Hotovo.“ Oprášila si Eva ruce ve stejné chvíli, jako jsem skončila já a popadla mě kolem ramen. „Jdeme na obhlídku.“

   „Kam?“ vyděsila jsem se, ale už mě za sebou táhla ven.

   „Jdeme se podívat na kluky.“ Objasnila mi svůj záměr a vykročila svižně k jejich chatě, která stále jen pár metrů od naší. Vlastně spolu sousedily a rostl mezi nimi jen hustý trnkový keř.

   „Co blbneš?“ snažila jsem se ji zarazit, ale ona už zabušila rázně na jejich dveře a já, abych o nic nepřišla ji tedy doběhla.

   „Co vy tady?“ vykoukl Pepa jen v trenýrkách vyplašeně.

   „Jdeme na návštěvu.“ Odstrčila ho a já se musela při pohledu na jeho vyděšený výraz začít smát. Roman i Robin na štěstí nebo spíš na neštěstí už byli oblečení. Eva se posadila na jednu postel a kouzelně se na ně usmála.

   „Tak jak jste se zabydlely?“ otočil se na mě Roman.

   „V pohodě.“ Přikývla jsem, ale dál už jsem se ke slovu nedostala, protože Eva spustila. Vyptávala se kluků na kde co a já jen čekala, kdy si jich snad zeptá i na velikost bot. Vytáhla postupně z každého místo bydliště, počet sourozenců i záliby a já z ní šla málem do kolen. Kluci z ní byli taky celkem dobře vyplašení.

    „A kde máte ty další dvě?“ odvážil se po chvíli Pepa a přerušil ji.

    „Naděždu a Jarmilu?“ zeptala se, jako by to nebylo jasné. „Tak to opravdu netuším, možná už lajnujou trávu na tu jejich šílenou hru. S pravidly se mi pokusily seznámit po cestě sem, ale ještě teď jsem z toho špatná.“

   „To jo, aktivní jsou teda v každém případě až dost.“ Potvrdil Robin, ale Pepa se jich zastal.

   „Buď rád, děti mají takové vedoucí nejraději, protože je pořád co dělat.“

   „Myslím, že po sportovních aktivitách, které jim chystám na každé dopoledne já, už nebudou mít na nic jiného sílu.“ Vložil se do rozhovoru Roman. „Uvidíme.“

   „Abys je neuhnal, chudáky.“ Zasmála sem se a vychutnala si jeho dotyk, protože mi plácnul po koleni.

   „Kde jste kdo?“ ozvalo se najednou zvenku a já poznala Jarmilu.

   „Jdou po nás.“ Zašeptala Eva a všichni jsme vyprskli v smích. Pepa po chvíli otevřel dveře a holky nakoukly zvědavě dovnitř.

   „Jé, vy jste tady všichni?“ vypískla Naděžda.

   „Ne, jenom půlka.“ Zavrtěl hlavou Robin a Jarmila na něm zapomněla oči. „Co je?“ podivil se.

   „Nic, nic..“ vyhrkla zbrkle. „Máme jít k Hedvice.“ Ukázala směrem za sebe a vycouvala z chaty, protože jsme se všichni zvedli.

   Naklusali jsme tedy do hlavní společenské chaty a usadili se na volných židlích.

   „Tak všechno v pořádku?“ zeptala se Hedvika, když jsme se utišili a upřeli na ní zvědavé pohledy.

   „Jo, jasný.“ Zahučeli jsme všichni sborem a zase poslušně zmlkli.

   „Tak je to dobrý.“ Přikývla Hedvika. „Do zítra máte ještě volno, ale pak to všechno začne. Ráno kolem osmé hodiny přiveze autobus naše malé táborníky a pak se jim už budeme muset věnovat bez přestávky celých dlouhých čtrnáct dní.“

   „Dlouhých sladkých sedm let..“ skočil ji do řeči Pepa.

   „Tak takhle dlouho to zase nebude, ale myslím, že za těch čtrnáct dní toho budete mít až nad hlavu.“ Usmála se. „Dětí bude dvacetosm, takže na každého z vás připadají čtyři. Každý má prostě jednu chatu, v které jsou dvě palandy, letos plně obsazené. Samozřejmě levá strana jako vždy holky a napravo kluci, aby se nám to nemíchalo. Ti, co jsou tady již poněkolikáté to už znají, že?“ kývla na Romana, který to odsouhlasil.  

   „Koupání a různé akce samozřejmě probíhají společně, ale každý si pořád hleďte těch svých čtyř dětí. Kdykoliv některé z nich bude něco potřebovat, zraní se, nebo bude chtít s něčím poradit, obrátí se přímo na vás. Po večerce samozřejmě zkontrolujete, jestli jsou v pořádku v posteli, nějakou chvíli jim budete každý večer k dispozici a ráno po společné rozcvičce a snídani se vždy dozvíte podle počasí další program. Při dešti jsme tady vevnitř v chatě, pak nastupují na řadu různé stolní hry a výtvarné práce, které bude mít letos na starosti Iveta.“ Hedvika se na chvíli odmlčela a my se snažili strávit velkou řadu nových informací.

   „Tady dostane každý seznam jmen a věk svých čtyř dětí i s fotkou, tak se to, prosím, naučte nazpaměť. Děti k vám budou mít hned ze začátku větší důvěru, když je oslovíte jejich jménem a nebudete si je plést.“ Pokračovala a podala každému papír. Prohlédla jsem si svůj seznam. Ze tří fotek se na mne culila roztomilá děvčátka a na poslední z nich byla zachycená milá blondýnka s kudrlinkami, která se tvářila ale naprosto vážně. Věk od sedmi do jedenácti let. Věrka, Jaruška, Mirka a Alenka. Chvíli jsem si opakovala jejich jména a srovnávala je s fotkami, abych je zítra správně poznala. No, bude to asi docela dobrá fuška!

    „Víte proč mají blondýnky pořád puchýře na rtech?“ zeptal se Pepa, když jsme se usadili venku na pařezech kolem vymeteného ohniště, kde se budou konat táboráky a pokoušeli se trochu seznámit.

   „Ne.“ Odpověděl Robin a my ostatní jen zakroutili hlavou.

   „Protože se každý večer snaží sfouknout žárovku!“ osvětlil nám a my se začali řehtat.

   „Bože, to je ale blbý!“ hýkla Eva a zatřepala hlavou. „Kam na to chodíš?“

   „A víš jak rozesměješ blondýnku v sobotu?“ zeptal se, aby se pochlubil dalším vtipem. Zůstali jsme na něj všichni koukat v očekávání odpovědi a samozřejmě nás nezklamal.

   „Řekneš jí vtip ve středu.“ Vysvětlil nám pointu a Eva se zarazila. „Co?“ zeptala se nechápavě.

   „Jako že jí to dojde až za tři dny, víš?“ pokusil se jí Pepa osvětlit vtip a my šli do kolen.

   „Blondýnka!“ ukázal na ní Robin a začal se řehtat. „Jak to pěkně vychází.“

   „Ha, ha..“ zašklebila se na něj a obrátila oči v sloup.

   „A další pěknej!“ zvedl Pepa ruku, abychom ztichli. „Víte proč nemůže mít Santa Claus děti?“

   „Protože má v pytlíku oříšky!“ zahýkal Robin. „A letadlo má plechovej ocas!“

   „Pane Bože, to neznáte nějaké normální vtipy?“ ozvala se Jarmila a kluci zahučeli. „Jak jako normální?“ zeptal se Roman. „Co se ti nezdá na těchhle?“
   „A co takhle hádanky?“ zeptala se Naďa. „Těch umím spoustu.“

   „Já taky.“ Hlásil se hned Roman. „Je to barevný a je to pod zemí. Co je to?“

   „Zakopaný pastelky.“ Odpověděla jsem mu s úsměvem, protože tenhle druh hádanek jsme si dávali s Janou a Mírou.

   „Je to zelený a točí se to kolem dokola. Co je to?“ přišla jsem hned z další hádankou z naší produkce a Roman se ihned chytil.

   „Žába v mixéru!“ odpověděl vážně a Jarmila protočila oči. Pepa s Robinem se samozřejmě řehtali jako blázni.

   „Myslíte, že to zvládneme?“ zeptala jsem se najednou vážně a ostatní na mě zůstali zírat.

   „Co jako?“ podivil se Robin.

   „No ty děti, ne?“ osvětlila jsem mu o čem mluvím a chytila se za hlavu nad jeho nechápavostí.

   „Proč by ne?“ vložil se do toho Roman. „Jsem tady už poněkolikáté a nikdy žádný problém. Jen je lepší se s nimi skamarádit než jim hned na začátku ukázat, že musí poslouchat. To by ti pak mohly dělat pěkný záludnosti.“

   „Dejte pokoj s vážnými tématy!“ přerušil nás Pepa. „Radši mi řekněte kdo ví, proč je na světě tolik mravenců?“

   „Protože nikdo ještě nevymyslel tak malej prezervativ.“ Odpověděla mu ihned Eva.

   „Ty se v tom nějak vyznáš.“ Pohrozil ji Robin rukou a  maminkovským hlasem zaúpěl. „Kam ten dnešní svět spěje! Vidíš to panenko podsrpenská?“

   „Ty seš pako!“ zhodnotila ihned Eva jeho výstup a zaťukala si na čelo.

   „A ještě jeden výbornej!“ vykřikl náhle Pepa. „Jdou takhle dva lesem. Jeden slepej a druhej jednookéj. No a ten jednookéj se napíchne na větev, vypíchne si to zbývající oko a povídá: Tak jsme  došli! A ten druhej: Ahoj babi!“

   „Teď já!“ přihlásil se Roman ukázkově jako ve škole a my poslušně zmlkli. „Víte proč mají policajti kulatý baráky?“

   „Protože se bojí, aby na ně někdo nečíhal za rohem.“ Osvětlila jsem jim a ihned si vzpomněla na další. „A víte proč vozí v autě pilu?“

   „Aby mohli řezat zatáčky.“ Dopověděla jsem, když se k tomu nikdo neměl a Eva slzela.

   „Dejte pokoj. Mě už bolí břicho od smíchu.“ Zaúpěla, když Pepa přidal další dva vtipy a chystal se na další.

   „Přijdou dva zloději ke zdi a ten jeden povídá druhýmu: Udělej kozu, ať se můžu podívat, jestli je tam co ukrást. A ten druhej: Mééé.“  Pokračoval Pepa z nevyčerpatelných zdrojů a já nechápala, kam na to může chodit.

   Takhle jsme se bavili skoro dvě hodiny a pak na nás vyběhla Hedvika. „Co tady ještě blázníte takhle dlouho?“ zeptala se vyděšeně. „Myslela jsem, že už jste šli spát.“

   „Takhle brzo?“ podíval se Roman na hodinky a hned dal rukou dolů. „Tak brzo jak jsem myslel už opravdu není.“

   „Potřebuji vás zítra čiperné a svěží.“ Usmála se Hedvika. „A ne, abych vás ráno musela tahat z postele.“

   „Bez obav.“ Odpověděli jsme sborově. „Budeme jako rybičky.“

   „To jo, ale budete plavat bříšky vzhůru, to znám!“ mávla rukou a zatleskala. „Tak šup, šup, ať už jste ve svých chatkách. Na seznamování budete mít ještě spoustu času.“

   S brbláním jsem se postavili a navzájem si popřáli dobrou noc. „Ty seš teda pedant!“ usmála jsem se ještě na Hedviku a prosmýkla se rychle kolem ní, protože se mi pokusila plácnout po zadku. „Nech si to na děti. Zítra jich tady bude plno.“ Upozornila jsem ji.

   „To sice bude, ale starat se o ně budete vy!“ oznámila mi s úsměvem a zvedla ruce. „Každý zodpovídá za svoje čtyři a to se vším všudy.“

   „Hm. Tak dobrou.“ Rozloučila jsem se s ní a vydala se za Evou, která již stála u naší chaty a držela mi dveře. Za chvíli jsem již hupsnula umytá do postele a protáhla se. Tak to dneska nakonec vůbec nezačalo tak špatně, pomyslela jsem si a vybavila si Romanovu tvář. Tohle vědět od začátku, že tady bude, tak se tak nenervuju!    

 

      

   Ležela jsem v posteli a poslouchala, jak Eva vedle pravidelně odfukuje. Než jsme si lehli, neustále povídala a povídala, ale jakmile se natáhla na postel, padla jako podťatá a během okamžiku spala. Já jsem se ale už nejmíň hodinu převalovala na tvrdém lůžku a hlavou se mi honily různé myšlenky. V duchu jsem se již omluvila mamince, že mi na tenhle tábor donutila jet. Vědět, že tady bude Roman, neváhala jsem ani minutu. Dokonce jsem se docela těšila, až zítra přijedou děti a já dostanu na starosti ty moje cácorky, jak jsem je už v duchu nazývala. Snad se jim budu líbit a nabudou mi dělat naschvály, děsila jsem se předem. Podle Romanova vyprávění tady minulý rok jednu vedoucí její děvčata pěkně trápila.

   Převalila jsem se na druhý bok a přikryla si polštářem hlavu, abych neslyšela Evino pochrupování. A to měla strach, jestli nechrápu já! No to se jí opravdu povedlo. Já nakonec budu vzhůru a ona vyluzuje zvuky, jako kdyby řezala stromy. Zkusila jsem lehce zamlaskat, protože na našeho tátu podobné fígle pomáhaly, ale s Evou to ani nehnulo.

   Vztekle jsem vstala, odhodila peřinu a vyšla v noční košili před chatu. Opřela jsem se o dřevěné zábradlí a zaklonila hlavu, abych viděla na nebe. Bylo poseté spoustou hvězd a já se chvíli snažila určit alespoň ta nejznámější souhvězdí.

   „Nemůžeš spát?“ ozvala se najednou vedle mě, až jsem s sebou trhla.

   „Ne.“ Vydechla jsem, když jsem poznala Romana. „Eva strašně funí a chrápe.“

   „Tak to jsme na tom stejně.“ Povzdechl si. „Pepa je jako medvěd a Robin mu lehce přizvukuje.“

   „Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se s úsměvem čekala, co odpoví.

   „Asi si budu muset jít vyřezat do lesa špunty do uší.“ Zasmál se. „Půjdeš se mnou?“

   „Kamkoliv.“ Usmála jsem se. „Hlavně co nejdál od ní.“ Ukázala jsem na dveře chaty.

   „Tak se půjdeme aspoň na chvíli projít a třeba zatím přestanou.“ Pokrčil rameny a vytáhl mne za ruku z verandy. Velice ráda jsem ho následovala. A až po pár krocích mi došlo, jak jsem oblečená. Noční košile a k tomu nazuté sandály. Podívala jsem se na Romana, ale ten na tom nebyl o mnoho lépe. Vytahané triko, slipy a pantofle.

   „Takhle?“ odtáhla jsem si košili od těla, abych naznačila nevhodnost svého oděvu. Jen mávnul rukou a nadzvedl si tričko. „No, jo. To máš jedno.“

   „Pozor.“ Zašeptal, když jsem zakopla o nějaký kořen a podal mi ruku. „Opatrně, ať si nevyvrkneš nohu.“ Samozřejmě jsem hned využila situace a chytila se ho jako pijavice. Měl krásně teplou dlaň, velkou a trošku drsnou. Chvíli jsme šli beze slova, proplétali se mezi stromy a najednou se před námi objevil rybník.

   „Sem se budeme chodit koupat.“ Ukázal na něj Roman. „Je tady písek, žádný bahno a je vždycky pěkně teplá voda.“

   „Už se těším.“ Usmála sem se.

   „Nezkusíme to?“ navrhnul najednou a vyprostil se z mého sevření, aby si mohl bez váhání stáhnout triko přes hlavu.

   „Teď, zbláznil ses?“ zajíkla jsem se překvapením, ale Roman už zouval pantofle.

   „Uvidíš, že bude pěkně teplá.“ Lákal mě a vykročil směrem k vodě. „Pojď.“

   „No jo, ale jak?“ povzdychla jsem si. „Mám jenom tu košili.“

   „Svleč se do kalhotek.“ Poradil mi. „Je tma. Nic neuvidím.“ Chvíli jsem váhala, ale Roman se již mezitím ponořil až po pás a neustále mi přesvědčoval, jak je krásně příjemná voda. Stáhla jsem tedy košili přes hlavu, zkřížila ruce před sebou, abych si nepřipadal tolik nahá a vyšla směrem k němu. Samozřejmě jsem už na druhém kroku ve vodě uklouzla na nějakém kameni  a abych udržela rovnováhu, napřáhla před sebe ruce a málem srazila i Romana. V poslední chvíli se ale otočil a zachytil mne do náruče. Pocítila jsem mravenčení až v konečcích prstů, protože jsem se nahým tělem přitiskla na jeho hrudník a jeho chloupky mě lehce šimraly na prsou. Rychle jsem se odtáhla, abych přerušila ten elektrizující dotyk a ponořila se celá do vody. Byla opravdu krásně teplá, ale já teď potřebovala spíše zchladit.

   „Plaveme?“ vykřikla jsem na Romana a udělala několik rychlých temp směrem od něho. Rychle mě dohonil a pak jsme plavali svorně vedle sebe. Beze slova jsme rozráželi vodní hladinu a blížili se k druhému břehu. Kdyby to tak viděla Hedvika, pomyslela jsem si. Varovala nás před vzdalováním z tábora, i když jsme neměli tak přísná pravidla jako děti.

    Během chvíle jsme dosáhli na velké kameny na druhé straně a pokusili se po nich vylézt na břeh. V tu chvíli mi došlo, že moje košile leží na druhé straně a já jsem vlastně skoro nahá. Taková tma, jak mě Roman uklidňoval totiž zase nebyla. Noc byla jasná a měsíc skoro v úplňku osvětloval pěkně hladinu. Sedla  jsem si na písek a skrčila před sebou nohy, které jsem objala. Taková trošku obraná pozice. Roman si sedl těsně vedle mě, že jsme se dotýkali při nadechnutí boky a moje vlasy se mu kroutily na rameni.

   „Je tady hezky, viď?“ zeptal se a já pro jistotu jen kývla. Nevěděla jsem, jestli bych ze sebe dokázala vydat slovo, protože jsem měla sevřené hrdlo. Připadala jsem si jako v ráji. Když jsem vyrážela na tenhle tábor, netušila jsem co mě tady může potkat.

   „Strašně rád plavu.“ Přiznal. „Ale nerad sám. Mohli bychom chodit častěji.“

   „Když by to někdo zjistil, měli bychom asi průšvih.“ Zašeptala jsem.

   „Já už jsem ale dospělej, Iveto.“  Zasmál se a pohladil mě po vlasech. „A Hedvika mi věří, jsem tady každý rok.“

   „Ale já ne.“ Podotkla jsem. „A hlavně jsem dcera její nejlepší kamarádky, mám pocit, že mě bude hlídat jako máma.“

   „Vždyť o nic nejde, ne?“ zasmál se. „Příště si vezmeš plavky a bude to.“ Beze slova jsem přikývla. Možná si od toho slibuji moc, pomyslela jsem si, třeba mu jde opravdu jen o tu společnost.

   „Jasně.“ Odpověděla jsem. „Uvidíme.“

   „Tak plaveme zpátky?“ zeptal se, když si všiml, že jsem se zachvěla. „Je ti asi zima, viď?“

   „Není.“ Zadrkotala jsem zuby, protože mi opravdu náhle přejel mráz přes záda.

   „Tak pojď.“ Vzal mi za ruku, abych nezakopla na kamenech a vlezli jsme společně do vody. V jednu chvíli, když se mě pouštěl, se mi otřel rukou o prsa a já se rychle ponořila. Nebylo to schválně, opakovala jsem si v duchu a rozrážela pravidelnými tempy osvětlenou hladinu. Na břehu jsem rychle našla svou noční košili, ale protože jsem si ji natáhla na mokré tělo, byla během chvíle promáčená. Roman si natáhl triko, vzal mě zase za ruku, abychom se snadněji propletli zpátky mezi stromy

k chatkám a beze slova jsme takhle došli až k táboru.

   „Tak dobrou noc.“ Rozloučil se se mnou, když mě dovedl až před naší chatku a zvedl ruku, aby mi shrnul zmáčené vlasy přilepené ke tváři. „Hezky se vyspi na zítra.“

   „Dobrou.“ Vydechla jsem a nevěděla, jestli mu mám dát pusu. Ale pokusit by se měl asi on, ne?

   „Ahoj.“ Rozloučil se ještě jednou a já celá napjatá čekala. V tom ale někde bouchly dveře a Roman odskočil. „Radši už jdu.“ Zašeptal a rozběhl se směrem k chlapecké chatě. Zklamaně jsem zašla dovnitř. Potichu, abych nevzbudila Evu, jsem si stáhla mokrou košili a převlékla se do suchého trika. Lehla jsem si s úsměvem do postele, už ani nevnímala její chrápání a představovala si, co by se mohlo ještě stát, kdyby… Pak už se mi samy od sebe zavřely oči a já upadla do krásných snů, kde byl samozřejmě hlavním aktérem Roman.

    

        

    

   „Vstávejte, lenoši.“ Ozvalo se za dveřmi a halasný Hedvičin povyk ještě doprovázelo výrazné zabušení na dveře. Rozespale jsem se posadila na posteli, odlepila od sebe víčka a pohlédla vedle. S Evou ten rámus vůbec nehnul. Vlasy měla rozhozené po polštáři, hlavu spíše zarochanou pod ním a klidně pochrupovala.

   „Vstávej.“ Zívla jsem směrem k její posteli, ale jen se nepatrně zavrtěla. Líně jsem vstala, popadla věci na ranní hygienu a cestou ven z chaty z ní alespoň stáhla pokrývku.

   „Dobré ráno.“ Pozdravila mě Hedvika, která právě bušila na dveře u kluků. „Za půl hodiny tady máme děti.“

   „Dobrý.“ Zamumlala jsem. „Vždyť já vím, jsem  jako rybička.“

   „To vidím.“ Uchichtla se. „Ale leklá.“

   „Ha, ha..“ ocenila jsem nevlídně její pokus o vtip a zapadla do umývárky, abych se lehce zcivilizovala, než se jí podaří vypudit kluky. Kdyby mě Roman zahlédl s tímhle účesem, mohl by se leknout.

   Za deset minut jsem se vyloupla z koupelny v přijatelnějším stavu a hlavně v příjemnější náladě, jak mě hned pochválila Hedvika. Eva se už taky protahovala na verandě naší chaty a Jarmila s Naděždou už dokonce hopsaly kolem chatek, připravených pro děti a rozvěšovaly na ně barevné fáborky.

   „Co blbnou?“ zeptala jsem se udiveně Pepy, který stál opodál a taky je pobaveně pozoroval.

   „Asi na přivítání.“ Pokrčil rameny a zasmál se.

   „Zbytek ještě spí, nebo co?“ vyzvídala jsem nenápadně, když jsem se marně rozhlížela po Romanovi.

   „Před chvílí se šli umýt.“ Prozradil mi. „Ale očividně se jim nechtělo. Jsou to hrozný lenoši.“

   „Koho tady pomlouváte?“ ozvalo se najednou za námi až jsem nadskočila.

   „Tebe.“ Zareagoval Pepa rychleji než já a plácl Romana po zádech.

   „Ahoj.“ Pozdravila jsem ho tiše a pokoušela se vymyslet začátek nějaké inteligentní věty. Bohužel mi do toho skočila Hedvika.

   „Tak mládeži, vyrážíme naproti k rozcestí našim táborníků. Až sem autobus nevyjede, takže se musíme kousek projít, aby nešli sami.“

   „Pěšky?“ zaúpěla Eva, která se snažila zrovna  vlasů zaplést cop. „To snad ne?“

   „Ale ano.“ Potvrdila Hedvika svůj nápad. „Ve zdravém těle, zdravý duch.“ Zdeklamovala ještě vážným hlasem, protože viděla, jak se tváříme. 

   „Můžeme.“ Nahlásila Naděžda za obě a popadla Jarmilu pod paží. Fáborky už měly očividně rozvěšené a nemohly se dočkat svých svěřenců. Všichni jsme se tedy neochotně zvedli a následovali Hedviku a ty dvě, které již hopsali daleko vepředu. Cesta naštěstí nebyla tak dlouhá, jak jsem myslela podle včerejší jízdy a za slabých dvacet minut jsme byli na místě.

   „A můžeme jít zpátky.“ Sedla si Eva na nejbližší pařez a rozhlédla se. „Nikde nikdo.“ V tu chvíli jsme ale zaslechli zvuk motoru a za okamžik už před námi zastavil autobus a s pšouknutím otevřel dveře. Chvíli se nic nedělo, ale pak se s křikem začaly hrnout ven děti v barevných tričkách a šatičkách.

   „No nazdar.“ Vydechla jsem polohlasně a opakovala si jména mých děvčat, které bych teď měla z toho chumlu dostat k sobě. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, že Roman je na tom lépe a má u sebe už dva roztomilé blonďáčky. Najednou jsem uviděla z jednu dívek, jak opatrně seskočila z posledního schodu a s úsměvem se dívala kolem.

    „Věrko!“ přivolala jsem ji k sobě, vzala  za ruku a představila se. „Ahoj, já jsem Iveta.“

   „Já jsem Věra Malá a je mi už 8 let.“ Prozradila mi vážně, jak to měla nejspíš naučené. „Ty se o mě budeš starat?“

   „Ano.“ Přikývla jsem. „Ale musíme najít ještě tři holčičky. Budu vás mít na starosti všechny čtyři.“

Pak jsem najednou zahlédla Mirku a Jarušku, jak se drží před autobusem bezradně za ruce. „Tady jsem.“ Zamávala jsem na ně a povzbudivě se usmála, abych jim dodala odvahy.

   „Ahoj.“ Pozdravily holčičky dvouhlasně a postavily se klidně vedle mě. S úsměvem jsem se rozhlížela kolem a snažila se nevnímat ten hluk, jak se všichni překřikovali. Kluci, kteří se seskupili kolem Robina, se okolo něj  zrovna honili a on je jen chytal za límce, aby je přibrzdil.   

Najednou jsem si všimla, že je autobus prázdný a já pořád nemám poslední holčičku. „Alenko!“ zavolala jsem bezradně do davu dětí, které se ještě motaly kolem kufrů, které vyndal řidič ze zavazadlového prostoru. Jediná, která měla děti i jejich kufry v pořádku u sebe byla Jarmila, která klidně stála a jen se usmívala. Pepa zrovna z davu vyloupl chlapce, který už doloval z batohu svačinu a vůbec se neměl k tomu, aby se zařadil mezi jeho svěřence. Pak jsem ji zahlédla. Měla na hlavně čepici naraženou do čela a proto jsem ji neviděla při vystupování do tváře a nepoznala ji.

   „Alenko. Tady jsme.“ Usmála jsem se na ni a vzala ji za ruku. Zvedla ke mně vážnou tvářičku, ani se neusmála a poslušně přikývla.

   „Tak holky, máte všichni svoje batohy a všechny věci?“ zeptala jsem se pro jistotu, abychom se nemuseli vracet. Všechny souhlasně přikývly a ukázaly mi batůžky.

   „Tak půjdeme pomalu k táboru.“ Usmála jsem se na ně, protože Jarmila, Naděžda a dokonce Pepa už se svojí skupinkou vyrazili.

   V táboře jsem ukázala děvčatům jejich chatku, která stále hned za tou naší, kterou jsme obývali společně s Evou. Mirka s Jaruškou se okamžitě vrhly na palandu nalevo, ale kdo bude nahoře a kdo dole se jim bez potíží rozdělit nepodařilo. Nakonec jsme se domluvily, že se po týdnu vystřídají a nahoře bude jako první ta, která dřív spočítá kolik je na podlaze prken. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, tak jsem jen chvátala, abych je měla spočítané první a mohla spravedlivě rozhodnout o správném výsledku. Vyhrála Jaruška a Mirka si tedy jen v vysunutým spodním rtem hodila věci na tu spodní. Samozřejmě s upozorněním, že po týdnu se střídají. Alenka u vedlejší palandy jen čekala, jak se rozhodne Věrka a pak se s úsměvem spokojila se spodní, která na ní zbyla. Otevřela jsem dokořán všechny skříňky, abych se podívala, kolik je kde polic a pak je holkám spravedlivě rozdělila, aby si mohly vybalit věci z batohů. Za chvíli se pustily do práce a i na Alenčině tváři jsem konečně zahlédla nepatrný úsměv. Asi se jí sem nechtělo stejně tak jako mě, pomyslela jsem si a ještě než jsem za sebou zavřela dveře, aby se trochu seznámily o samotě, vyslala jsem k ní povzbudivý úsměv.

  „Tak tady je společná chata, kde budeme hrát různé stolní hry a vyrábět, když bude pršet.“ Ukázala Hedvika na budovu, před kterou jsme se všichni sešli. Děti jen tiše přikývly, protože byly ještě nejspíš trochu zahlceni velkým množstvím informací, kterých se jim již od Hedviky dostalo před chvílí. Každý z vedoucích měl být při výkladu nablízku své skupince čtyř dětí a kdyby něco nechápaly, osvětlit jim situaci a pravidla. Moje děvčata zatím všechno odkývala bez problémů. Jen pár dětem se nezdála rozcvička v půl osmé a večerka v devět. Několik starších chlapců, které měl na starosti Pepa, ještě teď brblalo.

   „Jídelna.“ Ukázala Hedvika na druhou budovu. „Snídaně v osm hodin po rozcvičce, oběd ve dvanáct a večeře v šest hodin.“

   „A mezitím?“ vyhrkl jeden boubelatější chlapec.

   „Mezitím plaveme, jsme na výletě, hrajeme hry.“ Pokrčila rameny Hedvika. „Nemůžeme přeci pořád jíst.“ Když ale zachytila jeho zděšený výraz, uklidnila ho, že dojídat se budeme ovocem ze sadu, který nám povolil očesávat hajný Jarda a taky lesními plody, které budeme sbírat.

   „Támhle jsou koupelny a WC, napravo děvčata, nalevo kluci.“ Vzpomněla si ještě Hedvika na důležitou budovu, která byla schovaná mezi stromy a oddechla si. „Takže prohlídka tábora skončila, s vašimi chatami vás už seznámili vaši vedoucí a zbytek zjistíte v průběhu tábora. Rybník na koupání je nedaleko, tam se vydáme hned zítra, když bude pěkné počasí a také tady máme nedaleko hrad, který půjdeme nejspíš brzo navštívit, abychom měli také za těch čtrnáct dní nějakou kulturu.“  

   „To myslíš tu zříceninu?“ ozvala jsem se a ukázala směrem k silnici, protože když jsme přijížděli autobusem, všimla jsem si na kopci nějakých trosek.  

   „Ano.“ Přikývla. „Mohlo by to tam být zajímavé.“

   „To snad jo, ale zdá se mi to pěšky docela daleko.“ Pokrčila jsem rameny.

   „Neboj, minulý rok jsem to absolvoval a přežil sem.“ Ozval se Roman a mrkl na mě. „Kdyby něco, dám ti první pomoc.“ Okolo stojící děti se zasmály a Eva si mě změřila podezřívavým pohledem.

Asi se jí nezdála ta první pomoc od Romana. Nejspíš by se jednalo také o dýchání z úst do úst, představila jsem si s úsměvem.

   „Takže všechno jasné?“ zeptala se ještě Hedvika a přejela pohledem všechny děti, které na okamžik zase zmlkly.

   „Jo, ano, jasně..“ ozývalo se z davu a děti se navzájem překřikovaly. Zhlédla jsem všechna moje čtyři děvčata. Alenka jen netečně postávala vedle mne, Jaruška s Mirkou se držely jako obvykle za ruce a celou dobu soustředěně poslouchaly a malá Věrka poskakovala na jedné noze. Jaruška s Mirkou, jak jsem se již dozvěděla, jsou nejlepší kamarádky a chodí spolu všude už od mateřské školky. Bylo mi jasné, že když někam pošlu jednu, musí jít i druhá. Věrka se mi zdála jako velmi živé dítě a pochopila jsem, že právě ji budu muset asi nejvíce hlídat, aby se jí nic nestalo. Pořád poposkakovala a celá se kroutila. Jen Alenka mi nešla do hlavy, pořád mlčela, do dívčích debat se ani nezapojila a za celou dobu jsem ji neslyšela hlasitě se smát.

    „Chcete se na něco zeptat?“ sklonila jsem se k nim a pohladila Alenku po vlasech. Jen se otočila a netečně se na mne podívala. Pak pokrčila rameny a po chvíli zavrtěla hlavou.

   „My se chceme zeptat.“ Ozvala se Mirka, která se pořád držela Jarušky. „Budeme se smět potápět, až se půjdeme koupat?“

   „Záleží na tom, jestli to umíte.“ Usmála jsem se. „V každém případě jen pod dozorem. Nerada bych měla nějaké utopence v rybníku.“ Děvčata se zachichotala a chytila se za pusy. Nejspíš jim připadalo směšné, že jsem je nazvala potencionálními utopenci.

   „Tak já tady dneska již tenhle sraz rozpouštím.“ Zaslechla jsem Hedviku a zase se na ni soustředila. „Teď máte hodinu a půl volno na samostatnou podrobnější prohlídku tábora a nejbližšího okolí. Podotýkám nejbližšího okolí!“ zvedla varovně prst. „Nikdo se nebude příliš vzdalovat. Míče, švihadla, a pálky na líný tenis si můžete vzít ve společné chatě. Jsou hned za dveřmi v regálu. Menší děti raději požádají někoho z vedoucích, když budou chtít něco sundat a před dvanáctou vás čekám všechny v jídelně. Samozřejmě umyté.“ Sotva dořekla, děti již na nic nečekaly, halasně se začaly bavit a rozběhly se po celém táboře. Za chvíli se již všude povalovaly míče i děti a já jen rychlým pohledem zkontrolovala, co vymyslela moje děvčata, abych je měla pod kontrolou. Mirka a Jaruška si házely barevným míčem, Věrka vytáhla švihadlo a pokoušela se o co nejvíce bezchybných přeskoků a Alenka seděla opodál na trávě a pokoušela se uplést ze sedmikrásek, které okolo sebe trhala, věneček. 

    Přisedla jsem si k ní a chvíli jen tak mlčela. „Chceš pomoct trhat?“ zeptala jsem se po chvíli a ona jen beze slova přikývla. Podávala jsem ji postupně kytičky na co nejdelších stoncích, aby se jí s nimi dobře pracovalo.

   „Nechceš si jít radši hrát s míčem s holkama?“ ukázala jsem na Jarušku s Mirkou, které radostně výskaly.

   „Ne.“ Odpověděla jednoslabičně a vypadalo to, že dále už hovor nechce rozvádět.

   „Máš nějaké sourozence?“ zeptala jsem se, protože mi připadala strašně uzavřená a samotářská. Jen zavrtěla hlavou a dál se věnovala pletení věnečku.

   „A žádná kamarádka s tebou jet na tábor nechtěla?“ pokračovala jsem ve vyzvídání.

   „Žádný kamarádky nemám.“ Pokrčila rameny a já se zarazila, protože to znělo opravdově a smutně.

   „Tady je ale spousta holčiček, které by s tebou určitě rády kamarádily.“ Usmála jsem se na ni. „Třeba Věrka.“

   „Hm.“ Přikývla a zvedla se z trávy. „Půjdu se projít.“

   „Tak jo.“ Odpověděla jsem zaraženě a pomyslela si, jak mě pěkně odpálkovala. Očividně neměla chuť se se mnou bavit. Zůstala jsem stát na trávě a rozhlédla se kolem. Roman právě ukazoval klukům, jak udržet fotbalový míč pořád ve vzduchu. Noha, druhá, koleno, hlava a pořád dokola. Civěli na něj s otevřenou pusou a později se ho snažili napodobit. Zasmála jsem se a podívala se na hodinky. Za necelou hodinu oběd. Padla jsem naznak do trávy a přivřela oči, aby mi do nich nepíchalo sluníčko.

   „Tak jak to jde?“ plácla mě najednou Eva přes břicho a usadila se vedle mě. „Ty moje jsou jako blechy. Na můj vkus až moc živý.“ Překvapeně jsem se posadila a chtěla se dát do hovoru.

   „Ježíši, co zase blbnout!“ vykřikla ale najednou Eva a rozběhla se zpátky do davu dětí. Pobaveně jsem sledovala, jak sundavá dvě holky ze zad té třetí a čtvrté, která stojí opodál, vysvětluje, že to nejspíš není nejlepší hra, vozit se na kamarádce. Zasmála jsem se a padla zády zpátky na trávu.

To bude asi něco přežít tady čtrnáct dní.

    Posadila jsem se opatrně s plným tácem ke stolu a zděšeně se dívala na hordu jídla, která se mi vršila na talíři. Kuchařka nedbala prosby o menší porci a naložila mi toho tolik, že to vypadalo přinejmenším jako talíř  pro dřevorubce. A navíc pěkně hladového.

   „Copak?“ Nechce se ti do špenátu?“ zeptal se Roman, když viděl, jak civím na tác a posadil se naproti.    

   „Ale jo, špenát já ráda. Ale netuším proč mi naložila pro tři lidi.“ Usmála jsem se.

   „Takováhle porcička.“ Zasmál se a ukázal na svůj talíř, kde bylo ještě o tři bramborové knedlíky víc. „Takhle má vypadat oběd.“

   „Tak to bych měla na celý týden.“ Odpověděla jsem a chopila se příboru. „Musím už začít, abych to stihla do večera sníst.“ Roman jen zakroutil hlavou a pustil se do svojí porce. Najednou jsem si všimla, že k nám od okýnka míří i Eva. Opatrně položila tác a posadila se vedle Romana, i když vedle mě bylo taky místo. Očividně se o něco snaží, pomyslela jsem si, když se ho jakoby nic dotkla, když si rozhazovala po zádech vlasy.

    „Po obědě můžeme jít k vodě, jestli chceš.“ Podíval se na mě Roman. „Nebo chcete.“ Opravil se po chvíli, protože mu bylo asi najednou hloupé oslovit jen mě, když si k nám přisedla Eva. Ta samozřejmě nadšeně přikývla.

   „Tak jo.“ Odpověděla jsem taky a významně se na něj zadívala, abych mu připomněla včerejší noční koupání.

   „Děti mají do půl druhé polední klid spojený s osobním volnem. Některé už prý chtějí psát dopisy domů. Takže tam bude klid.“ Usmál se na mě a naládoval si do pusy půlku knedlíku. Za chvíli měl talíř prázdný a já se vzdychnutím položila příbor. Sice jsem zdolala jen půlku porce, ale měla jsem naprosto dost. Dopila jsem pomerančový džus a zvedla se zároveň s Romanem, abych odnesla tác.

Eva samozřejmě nelenila a i když chtěla původně ještě pokračovat v jídle, zbytek raději vrátila, abychom jí nejspíš neutekli.

    „Tak já se jdu převléct, vezmu si plavky a za pár minut se sejdeme, jo?“ oznámil nám Roman a vydal se směrem k jejich chatě. Vběhly jsme zároveň s Evou do naší a začaly lovit ve skříni plavky. Navlékla jsem na sebe moje oblíbené tygrované a upravila si ještě před zrcadlem vlasy. Pak jsem si všimla kamarádky a užasla. Takhle úsporné plavky jsem snad ještě neviděla. Místo podprsenky spíš jen úzký proužek látky a místo kalhotek jen tanga s vysokými výkrojemi. Barva bílá a bylo mi naprosto jasné, že při namočení skoro žádná. Možná by bylo jednodušší, kdyby šla rovnou nahá, pomyslela jsem si a popadla ze skříně osušku.

   „Myslíš, že se budou Romanovi líbit?“ zeptala se a podívala se na mě, jakoby mi četla myšlenky. Neutrálně jsem pokrčila rameny a aniž na ni čekala, vyšla jsem ven z chaty. Roman už čekal na venku.

    „Hezký plavky.“ Pochválil mě a zasmál se. „I když včera si měla taky zajímavý.“ Ztišil hlas a já zčervenala.

   „Počkej až uvidíš Evu.“ Odpověděla jsem, abych se dostala z rozpaků. Ta v tom okamžiku vyšla ven a Roman jen překvapeně zvednul obočí.

    „Ještě musíme počkat na Robina.“ Oznámil nám, když se chtěla Eva vydat k rybníku. „Řekl jsem mu, že jdeme, tak povídal, že tři je špatný počet a že půjde s námi.“

   „Jasně.“ Přikývla jsem a doufala, že by mohl začít balit Evu a ta by mohla dát pokoj se svými neodolatelnými pohledy Romanovi.

   „Už jsem tady.“ Ozvalo se najednou za námi a já spatřila Robina v modrých plavkách s barevnou osuškou kolem krku. Taky není k zahození, pomyslela jsem si a podívala se, jestli si ho Eva prohlíží.

Ta ale měla oči pořád na Romanovi.

   „Tak jdeme.“  Dloubla jsem do ní, aby se konečně odtrhla.

   „Plavat doufám všichni umíte?“ zeptal se po chvíli chůze Robin s vážným výrazem.

   „Proč?“ podivila jsem se.

   „Abych vás nemusel lovit, vždycky v srpnu dělám plavčíka u nás na koupališti a nemám zájem započít svoje záchranářské akce už tady.“ Odpověděl s úsměvem.

   „Fakt vtipný.“ Usadila ho Eva a zavrtěla hlavou. Já to raději ani nekomentovala a v duchu si připomněla, že touhle cestou jsme šli včera s Romanem za ruku a ne takhle chladně jako teď. Odhrnula jsem větev, která byla v cestě, abych se nepoškrábala o jehličí a stanula konečně na trávě, která byla kolem rybníka.

    „Není tam doufám bahno?“ zeptala se Eva, když si nedůvěřivě prohlédla hladinu rybníka.

   „Jo a takovýhle pijavice.“ Ukázal Roman rukama tak metrovou délku.

   „Fuj.“ Otřásla se, ale pak jí došlo, že takováhle velikost asi není moc pravděpodobná. „Ty seš blbej.“

   „Tak šup do vody.“ Odhodil Robin osušku a popohnal Evu před sebou. „Určitě je krásně teplá.“

Pobaveně jsem pozorovala, jak se Eva zarazila na kraji, ale pod Robinovou pohrůžkou, že ji pocáká, jestli tam okamžitě nevleze, statečně pokračovala. Rozprostřela jsem si na zem osušku a posadila se na ni.

   „Ty se nechceš koupat?“ zeptal se Roman překvapeně, ale já jen kývla hlavou směrem ke břehu.

   „Až se vyřádí.“
   „To je fakt.“ Přikývl, když uviděl, kam až lítá voda, protože Robin s tím cákáním stejně začal. Eva už měla zmáčené dlouhé vlasy. Jak jsem předpokládala, plavky opravdu po namočení pěkně zprůsvitněly a pod tenkou látkou podprsenky se jí rýsovaly bradavky. Zakroutila jsem jen hlavou a raději si jí přestala všímat.

    Roman se posadil  vedle mě a zastínil si rukou oči, aby ho nepíchalo sluníčko.

   „Večer je stejně koupání nejlepší.“ Pronesla jsem po chvíli statečně a čekala napjatě na odpověď.

   „Takže v deset nebo o něco dýl?“ zeptal se a já hned pochopila pozvání. Jen jsem kývla a Roman se na mne usmál. Pomalu se zvedl, vyzdvihl mě za ruku z osušky a rozběhli jsme se společně k vodě, abychom se taky vykoupali, protože ty dva už na nás pokřikovali, kde to vázne. Cákali jsme na sebe vodu jako malé děti, plavali, potápěli se a já byla za tu hodinu tak unavená jako dlouho ne. Voda nebyla špatná a já si jen pomyslela, že v noci bude určitě lepší. A hlavně tady nebude tak plno!

   „Ukaž, pomůžu ti.“ Popoběhla jsem k Alence, když jsem vlezla k holkám do chaty a všimla si, že se snaží uškrtit na tričku, protože si zachytila lem o sponu na culíku. Uvolnila jsem ho a stáhla jí ho přes hlavu. V tu chvíli jsem si všimla, že má na zádech u ledvin velkou modřin.

   „Ukaž. Ty ses někde praštila?“ zeptala jsem se a chtěla jí ještě nadzvednout tričko, ale uskočila ode mě.

   „To je dobrý.“ Plaše se usmála. „Spadla jsem na zahradě z houpačky.“

   „To musela být pěkná rána.“ Zasmála jsem se a sledovala, jak vyděšeně stáhla hlavu mezi ramena.

   „Hm.“ Přikývla. „Bylo to hodně vysoko.“

   „Co budeme dělat?“ přerušila nás zvědavě Věrka a zatahala mě za ruku. „Trochu se zatáhlo, to se asi koupat nepůjdeme, viď?“

   „Ale ty už jsi byla!“ skočila do rozhovoru Jaruška a vzala mě za pramen ještě mokrých vlasů. „To nemá cenu.“

   „Byla.“ Přikývla jsem. „Musela jsem se podívat, jestli tam nejsou vodníci, kteří by vás pak stáhli pod hladinu.“ Ztišila jsem hlas a prstem naznačila, ať jdou blíž.

   „A byli tam?“ vykulila Věrka oči navrch hlavy.

   „Dva.“ Zkonstatovala jsem vážně a pak se usmála. „Ale řekla jsem jim, že jste hrozní rarášci a že jim vycákáte všechnu vodu, aby šli radši do řeky.“

   „No jo, ale ono asi fakt bude pršet a Hedvika říkala, že půjdeme jedině když bude hezky.“ Ukázala Jaruška oknem na nebe a já udiveně vykoukla. Před chvílí tam ještě bylo úplně jasno. Jen jsem se od rybníka skočila převléct do naší chaty a pak jsem šla hned sem. Ani jsem si nevšimla, že už se začaly po obloze honit mraky. Teď už skoro nikde neprosvítalo sluníčko.

   „Tak budeme dělat něco jiného.“ Snažila jsem se je rozveselit, ale netvářily se příliš nadšeně. „Pojďte, půjdeme se podívat, jestli něco vymysleli ostatní.“ Pobídla jsem je po chvíli a tak jsme společně vyšli ven. Nebe opravdu vypadalo na pěknou bouřku. Bylo něco kolem půl třetí, ale za chvíli se skoro setmělo. Všimla jsem si, že z ostatních chatek míří k společenské.

   „Jdete tam?“ zeptala jsem se Romana, který se objevil se svými kluky a ukázala jsem směrem k herně.

   „Jasný.“ Přikývl. „Koupání asi budeme muset dneska vynechat.“

Usmála jsem se a přemýšlela, jestli tím myslí i to naše noční. To už snad bude zase po bouřce, pomyslela jsem se a začala se v duchu modlit, aby to tak opravdu bylo.

   „Tak my jdeme s vámi.“ Připojila jsem se k nim a popohnala holky. „Musíme vymyslet nějakou hru nebo budeme třeba malovat.“ Ale když jsme vešli do chaty, pochopila jsem, že se toho už ujala Naděžda s Jarmilou. Jarmila hrála na kytaru, kterou vylovila někde ve skříni a děti, které tancovaly kolem ní si musely vždycky rychle sednout na nějakou židli ve chvíli, kdy přestala. Židlí bylo samozřejmě o jednu míň než dětí. Byly z toho hrozné strkanice a spousta křiku, ale očividně se jim to líbilo. Nahnala jsem holky do houfu dětí, které čekaly na vystřídání a posadila se opodál. Jarmila měnila písnička, Naděžda třídila děti a židle a všichni se bavili. Všimla jsem si, že Eva, kterou jsem před chvílí zahlédla, se někam vytratila a Robina jsem taky nikde neviděla. Pozvedla jsem obočí, ale pak jsem si pomyslela, že to vlastně vůbec není špatné. Trošku se už sblížili při tom poledním koupání a jestli to takhle půjde dál, možná dá pokoj Romanovi.

   „Chceš pití?“ posadil se vedle mne náhle Roman a podal mi umělý kelímek se studeným čajem, který byl v rohu místnosti ve várnici.

   „Jo, dík.“ Přikývla jsem a zhluboka jsem se napila. „Docela se hodí, že jsou tak aktivní.“ Ukázala jsem do středu místnosti a Roman hned pochopil, koho tím myslím.

   „Jo, už když rozvěšovaly  ty fáborky, jsem pochopil, kdo to tady bude řídit.“ Zasmál se a já s sebou trhla, protože za okny projel blesk a po chvíli se ozval i hrom.

   „Už je tady bouřka.“ Přikrčila jsem se a na okno začaly pleskat první velké kapky.

   „Snad se nebojíš?“ položil mi dlaň na ruku a usmál se. „Nic to není.“

   „Nebojím.“ Prohlásila jsem a znovu se přikrčila při dalším zahřmění. Bouřku jsem opravdu neměla ráda. Když jsem byla ještě hodně malá, tak pět let, potřebovali naši někam odjet a nechali mě doma samotnou. Minimálně půl hodiny mi maminka předtím vysvětlovala, že se nemám čeho bát, že mám jen zavřít oči, pěkně usnout a až se probudím, budou zpátky. Jenže hodinu po tom, co odešli, začala strašná bouřka a když se vrátili, našli mě pod jejich postelí v ložnici s medvídkem v náručí. Od té doby jsem do jejich ložnice chodila pokaždé, když jsem zahlédla první blesk a uslyšela zahřmění. Přestala jsem s tím až někdy ve čtrnácti letech. To jsem samozřejmě Romanovi vyprávět nechtěla. Ale když mi položil ruku kolem ramen, cítila jsem se skoro tak v bezpečí, jako v maminčině posteli.

   Jarmila začala zpívat ještě hlasitěji, aby přehlušila bouřku, protože některá děvčata měla také strach a kluci začali tropit ještě větší rámus.  Najednou vběhla do místnosti Eva, celá zmáčená od deště a vzápětí Robin. Odhadla jsem to dobře, usmála jsem se a sledovala, jak kamarádka přejela pohledem Romanovo ruku kolem mých ramen. To ti přece nemůže vadit, pomyslela jsem si v duchu, máš Robina. Ale Eva nevypadala příliš nadšeně.

   „Co vy dva tady?“ přisedl si k nám Robin. „Trochu volna, co? Ty dvě dokážou zabavit všechny děti.“

   „No jo, musí se toho využít.“ Usmál se Roman a  pustil mě, aby se mohl podrbat ve vlasech. K mému zklamání už ruku nevrátil a podepřel si hlavu o stůl. „A vy jste vyváděli co?“

   „My?“ podivil se Robin množnému číslu.

   „Byl si tam přece s Evou, ne?“ vložila jsem se do hovoru.

   „To jo, ale jenom jí pomoct připevnit dveře od skříňky.“ Přikývnul a pohodlně se opřel. „Vypadly na ní, když se převlíkala. No a pak mě tady odchytila a dovlekla do chaty, abych to opravil.“

   „No a?“ usmál se Roman.

   „No a nic.“ Pokrčil rameny Robin. „Co by? Když začalo pršet, chtěla tam zůstat, abychom prý zbytečně nemokli, než sem doběhneme, ale nechtěl jsem, aby se po nás Hedvika sháněla.“

   „Ta tady ani není, kontroluje něco v jídelně a kuchyni.“ Uklidnila jsem ho.

   „No vidíš, mohl sis užít.“ Pleskl ho Roman po zádech a Robin se jen ušklíbl.

   „Já jsem věrnej víš. Mám doma svoji Lucku.“

A sakra, pomyslela jsem si a zakroutila hlavou, tak tohle až zjistí Eva, zaměří se zase na jiný objekt a Pepa to asi nebude.  

   „Tak lehnout, zavřít oči a spát.“ Dirigovala jsem holky v chatce. „No tak Věrko, máš tu košili obráceně.“

   „A jo.“ Všimla si a odtála ji od těla. „To nevadí.“

   „To snad už není taková práce, oblíknout si ji správně, ne?“ zasmála jsem se a sledovala, jak ji ze sebe se vzdycháním zase stáhla a cpe hlavu do rukávu. Radši jsem ji pomohla, aby se tady ještě neoběsila na svém nočním úboru a pak už ji zahnala na palandu.

   „Tak všechno v pohodě?“ zeptala jsem se ještě pro jistotu a dívky horlivě kývaly.

   „Je to tady moc hezký.“ Pochválila Mirka tábor a nakoukla k Jarušce. „Viď?“ požadovala její souhlas.

   „Jo, super.“ Přikývla a přitáhla si spacák až ke krku. „Doufám, že mě nesežerou komáři. Doma mě vždycky hrozně kousají.“

   „Tak je musíš kousat taky.“ Poradila jsem jí a přešla k Alence.

   „Nechceš ten spacák zapnout?“ zeptala jsem se ji, když jsem si všimla, že na něm jen leží a zip má pod sebou. Jen zavrtěla hlavou a zkusila si ho sama opravit. Sklouzl ji z nohou a já ho zachytila. Pokusila jsem se ho roztřepat a znovu ji přikryla. V tu chvíli jsem si ale všimla další modřiny nad kolenem.

   „Taky houpačka?“ zeptala jsem se a ukázala ji na nohu.

   „Hm.“ Zabručela a zachumlala se, aby z ní už nebyl vidět ani kousek těla.

   „Tak se hezky vyspěte a hlavně si pamatujte, co se vám bude zdát. První sen na novém místě se vždycky vyplní.“ Popřála jsem jim dobrou noc, vycouvala ke dveřím a zhasla velké světlo. Zavřela jsem za sebou dveře a zamyslela se. Že by ta holka byla opravdu tak nešikovná? Vždyť se ale vůbec do ničeho nezapojuje, kdyby to byl takový diblík jako Věrka, tak bych těm modřinám věřila spíš. Ale takhle? Mohla by padat při míčových hrát, zranit se při běhání, ale ona pořád jen sedí a pochybuji o tom, že před pár dni doma byla aktivnější.

   Vlezla jsem do naší chaty a vylovila se skříňky ručník a věci na koupání. Pak jsem se vydala k umývárce, kde bylo samozřejmě plno. Počkala jsem až vypadne Jarmila a vlezla do sprchy vedle Evy, která se tam ráchala už pěkně dlouho.

   „Dneska jdu už spát,“ prozradila mi, když vylezla ze sprchy a rozložila si kolem umyvadla věci na odličování. „Mám toho fakt dost.“

   „Hmm.“ Přikývla jsem neutrálně a vyždímala si vlasy. „Já jsem taky unavená.“ V duchu jsem se ale zaradovala. Snad usne brzy a já budu moct vyrazit k rybníku. Tráva byla sice ještě mokrá od předchozího deště, ale už delší dobu nepršelo. Vylezla jsem ze sprchy, zabalila si vlasy a začala se utírat. Eva mezitím dokončila odličování a krémování a začala si sbírat věci z umyvadla.

   „Tak já už padám.“ Rozloučila se se mnou, když jsem vytáhla kartáček a pastu a vypadla ven. Začala jsem si soustředěně čistit zuby a přitom jsem přemýšlela, jak dlouho může trvat, než usne, když si hned lehne. Bylo sice teprve něco kolem půl desáté, ale jestli je hodně unavená. Já jsem sice byla zvyklá chodit spát o dost déle, ale jeden nikdy neví. Opláchla jsem kartáček, schovala ho kosmetické taštičky spolu s pastou, která slibovala zářivě bílé zuby a sundala ručník z vlasů, abych je dosušila. Roztaženými prsty jsem je prohrábla do přijatelného účesu, popadla zbytek věcí a vyšla ven z umývárky.

   „Ssss.“ Ozvalo se najednou vedle mě a já se otočila.

   „Ahoj.“ Pozdravila jsem tiše Romana, který na mě syčel. „Co je?“

   „Tak platí to plavání dneska?“ zeptal se. „Ty už jsi koukám vycachtaná.“ Zatahal mě za konečky mokrých vlasů, které se mi kroutily po ramenou.

   „Platí.“ Usmála jsem se. „Odnesu si věci, počkám až Eva usne a půjdeme.“

   „Tak se setkáme až tam, jo. Nevím jak to skoulím z klukama, abych nenápadně vypadl.“

   „Dobře.“ Přikývla jsem a vykročila k naší chatce. „Tak zatím ahoj.“

Otevřela jsem opatrně dveře, abych zbytečně nedělala rámus, položila taštičku s toaletními potřebami a ručník na skříňku a sedla si. Zadívala jsem se na Evinu postel. Sice se nehýbala, hlavu měla zabořenou do polštáře, ale ještě neoddechovala pravidelně. Zdálo se mi, že úplně nespí. Tiše jsem si lehla na bok a neustále ji sledovala. Tak po půl hodině jsem usoudila, že teď už musí opravdu spát tvrdě, protože i pochrupovala a vstala jsem z postele. Popadla jsem plavky, které jsem měla připravené u postele, osušku a tiše vešla ven. Byla už docela pěkná tma. Na nebi svítilo pár hvězd, ale také se prohánělo docela dost temných mraků. Zadívala jsem se do tmy, ale nikde se nic nehýbalo. Snad už tam Roman je, zadoufala jsem a vydala se mezi stromy vyšlapanou pěšinkou k rybníku.

Někde opodál zahoukala sova a já s sebou leknutím trhla. Tohle mi ještě scházelo. Když jsme tady včera šli s Romanem společně, vůbec mi to tak strašidelné nepřipadalo.

   Pod nohama mi praskaly drobné větvičky a já pořád naslouchala, jestli neslyším někde nějaké cizí kroky, jak mi pořád zdálo.

   „Baf!“ ozvalo se najednou vedle mě a já vykřikla. Okamžitě jsem si zacpala pusu, protože jsem poznala Romana a hlavně si uvědomila, že můj výkřik mohl být slyšet až v táboře.

   „Promiň, já jsem netušil, že se tak lekneš.“ Omlouval se zkroušeně a vedl mě kolem ramen k rybníku, kde jsme se posadili na břehu.

   „Ty máš nápady.“ Zakroutila jsem hlavou. „Čekáš dlouho?“

   „Ani ne pět minut.“ Zašeptal. „ Ale už jsem zkoušel vodu.“  V tu chvíli jsem si uvědomila, že je opravdu mokrý. „Je pěkně teplá. Po tom dešti je to opravdu znát.“

   „Tak já se převlíknu.“ Odpověděla jsem a vstala, abych si opodál vyměnila pod dlouhým trikem kalhotky za spodek plavek a natáhla si podprsenku. Triko jsem složila s osuškou na trávu a popošla k Romanovi, který mi podával ruku. Společně jsme vešli do vody a rozčeřili hladinu.

   „Fakt krásně teplá.“ Podotkla jsem překvapeně a potopila se až po krk. Pár rychlými tempy jsem rozrazila hladinu a Roman už za okamžik zase plaval vedle mne.

   „Tak zase na druhou stranu, jo?“ kývl na mě a zabral. Měla jsem co dělat, abych mu stačila. Na břehu jsme zase opatrně vylezli po velkých kluzkých kamenech a posadili se.

   „Je to tady fakt hezký.“ Usmála jsem se a podívala se na něj. Najednou se ke mně Roman naklonil a přisál svoje rty na moje. Nejdříve jen jemně, pak se na chvíli odtáhl a když jsem nic neříkala, pokračoval vášnivěji. Líbali jsme se takhle snad pět minut v kuse, objímali se, hladili, ale když se mi Roman pokusil rozepnout podprsenku, zarazila jsem ho. Sice jsem se včera koupala svlečená, ale dneska jsem pociťovala stud.

   Na chvíli se odtáhl a pak se ke mně zase přimknul. Seděli jsme beze slova na trávě, tiskli se k sobě a dívali se na temnou hladinu, ve které se pomalu přestávaly zrcadlit hvězdy, protože se nebe zase začalo kvapem zatahovat. I tma byla najednou nějaká větší. Najednou mi spadla za krk velká studená kapka a já se zachvěla zimou.

   „Prší.“ Vydechla jsem a vyskočila, protože kapek začalo houfně přibývat. „Zmokneme.“

   „Stejně jsme mokrý.“ Usmál se Roman a přitáhl mě k sobě. Stáli jsme v dešti, který kvapně houstl a líbali se jako o závod. Po chvíli mě od sebe odstrčil.

   „Asi bychom opravdu měli jít.“ Prohlásil zastřeným hlasem a zatáhl mě k vodě. „Pojď, plaveme.“

Hupsnula jsem celá roztřesená do vody a se šťastným úsměvem na rtech zdolávala metr po metru. Na druhé straně jsem se nemohla ani vyhrabat z vody, protože mě nemohly unést nohy.

   „Poběž rychle.“ Táhl mě Roman za sebou za ruku, protože déšť se měnil v naprostý liják a kapky byly hlavně strašně studené. Věci, složené na trávě, jsme jen popadli do ruky, protože byly stejně tak mokré jako my a propletli se rychle mezi stromy zpátky k chatkám.

   „Tak dobrou noc, ať se nenastydneš.“ Políbil mě Roman ještě před chatou a postrčil mě ke dveřím. „Běž už.“

   „Dobrou.“ Hlesla jsem okouzleně a než jsem zapadla dovnitř, ještě mu zamávala. Eva naštěstí spokojeně chrupala, tak jsem jen potmě ze sebe stáhla mokré plavky, roztřásla osušku a tričko a vytáhla ze skříně suchou noční košili. Za chvíli jsem již ležela zachumlaná až po bradu v posteli a vychutnávala si na rtech ještě zbytky Romanových polibků. Ještě teď jsem cítila jeho rty na svých.   

A usínalo se mi opravdu krásně!             

  

     

      

    Vrazila jsem do chatky k holkách a pokusila se je co nejmírnější formou probudit. Po chvíli jsem pochopila, že to asi nebude tak jednoduché a začala jsem z nich stahovat peřiny. Jediná Alenka zcela dobrovolně otevřela oči a dokonce spustila nohy z postele.

   „No tak, Věrko!“ zacloumala jsem s jednou z těch neprobuditelných. „Vstávej, už je ráno.“

Ozvalo se ale jen nezřetelné zamumlání a Věrka na mě vystrčila záda.  Pokrčila jsem tedy rameny, postavila se doprostřed místnosti a ostře zahvízdala. Během okamžiku seděly všechny na svých postelích a mžouraly na mě. Rozcuchané vlasy jim trčely na všechny strany a hlavně na tváři seděl strnulý výraz.

   „Už je ráno.“ Pronesla jsem sladkým hláskem. „Za chvíli je rozcvička, takže šup k umyvadlům, ať na to cvičení vidíte.“

   „A co to bylo za rámus?“ zeptala se po chvíli Jaruška nechápavě.

   „Jaký rámus?“ zeptala jsem se mile a stáhla ji za nohu z postele. „Já jsem jen lehce pískla, abych se stala středem pozornosti, jinak jsem byla úplně zticha. Moje původní prosby, abyste vstávaly, jste totiž nebraly na vědomí.“

   „No jo.“ Zabrumlala a popadla ručník ze skříňky. „Už jdeme.“

   „Tak za pár minut na hřišti, jo?“ ujistila jsem se ještě a vystrkala je před sebou směrem k umývárce, aby náhodou zase nezalezly zpátky do postelí. Modré nebe a sluníčko, které nedávno vyšlo, slibovalo  pěkné počasí. Zálibně jsem se rozhlédla po celé obloze a jen na několik malých obláčků bylo opravdu zcela modré. Vydala jsem se směrem k hřišti, protože jsem si všimla, že se tam už začínají shromažďovat děti. Jarmila s Naděždou již stály na svých místech, aby mohly předcvičovat a děti se zatím pošťuchovaly na trávě. Postavila jsem se vedle Robina, který na mě nedbale mávnul a vyčkávala příchodu zbylých dětí, včetně těch mých a taky vedoucích. Roman nebyl totiž ještě nikde v dohledu. Během několika minut se ale situace změnila a na trávě jsme již byli nastoupeni v kompletní sestavě.

   „Ahoj.“ Přivítala jsem Romana, který se automaticky zařadil vedle mě a usmála se na něj.

   „Ahoj.“ Odpověděl mi taky s úsměvem. „Jak ses vyspala?“

   „Málo.“ Zašeptala jsem. „Ale jinak dobře.“ V tu chvíli jsem si všimla, že Eva přerušila řeč s Robinem a Pepou a zcela nepokrytě nás poslouchá.

   „Kluci mě načapali, když jsem se vracel.“ Prozradil mi po chvíli Roman. „Dobrý, co?“

   „A co jsi jim řekl?“ zděsila jsem se a zapomněla ztišit hlas, takže Eva opět zvědavě vzhlédla.

   „Že jsem si byl s tebou zaplavat.“ Pokrčil rameny a já zalapala po dechu.

   „Řekl si, že se mnou?“

   „Jo.“ Usmál se a přitáhl si mě náhle k sobě, aby mě políbil. V tu chvíli pustila Jarmila hudbu z přenosného rádia, prozradila a zároveň ukázala první cvik, já vyjekla údivem a Eva otevřela nechápavě pusu. Roman mě náhle pustil, mrknul na mě a ukázal dopředu.

   „Tak cvičíme.“ Jen jsem přikývla a pokusila se napodobit předváděný cvik. Než jsem ale zapadla do toho správného tempa, Naděžda ho změnila a já byla opět vedle.

   „Ráz, dva, tři..“ ozývalo se stále dokola zepředu a já měla v hlavě lehký chaos. Takže teď už spolu nejspíše chodíme a dokonce veřejně, přemýšlela jsem a culila se jako měsíček na hnůj, jak by řekla babička. V poslední době jsem si vzpomínala na všechny její průpovídky.

   „Tak a teď dřepy!“ ozvalo se zepředu. „A počítáme do dvaceti.. Jeden, dva…“

Pokusila jsem se vyhovět přání našich cvičitelek, ale po deseti dřepech mi nohy vypověděly službu a já padla na zadek. Zůstala jsem sedět v trávě a dívala se, jak všichni cvičí. Roman si po chvíli všimnul mého ulejvání a posadil se vedle mě.

   „Už máš dost?“ zeptal se udýchaně a já jen kývla hlavou. „Dávají nám docela zabrat, co?“ pokračoval. „Horší než na vojně.“

   „To jo.“ Potvrdila jsem. „Já jsem ale celá nějak vedle, víš? Asi ještě z toho včerejšku. A ta tvoje pusa mě taky nějak rozhodila.“ Přiznala jsem po chvíli.

   „Tak makáme, makáme!“ ozvala se Jarmila a my pochopili, že mluví nejspíš k nám a rychle vyskočili na nohy. Pokusili jsme se tedy k její spokojenosti o několik shybů a dokonce už vydrželi až do konce jejího mučení.

   „Tak vyrazíme na snídani?“ popadl mě Roman za ruku, když nás Naděžda s Jarmilou všechny milostivě propustily a děti se rozběhli nedočkavě k jídelně.

   „Jasně.“ Přikývla jsem a otočila se, abych zjistila, jak se tváří Eva, protože při rozcvičce jsem si všimla, že na nás chvílemi zírá dost nechápavě. Zrovna se bavila s Robinem a pomalu se rozešli nejspíš taky na snídani.

   „Tak  co si dáme?“ prohlížel si Roman mlsně servírovací pult, když jsme vešli do budovy, ukořistili mezi rozdováděnými dětmi každý jeden tác a dostali se kupředu.

   „Takový výběr tady zase není.“ Uzemnila jsem ho a vybrala si chleba namazaný se sýrem. Pak tam ještě byly rohlíky s paštikou a s máslem. Roman si hodil na talíř asi tak dvakrát tolik chlebů než já a spokojeně jsme zabrali kus dlouhého stolu.

   „Můžeme?“ ozvalo se najednou nad námi a než jsme stačila kývnout, naproti  zasedla Eva s Robinem.

   „Jo.“ Odpověděl Roman se zpožděním a já tedy jen tiše přikývla.

   „Tak vy teď válčíte spolu, jo?“ zeptal se Robin, když si ukousnul pořádný kus z rohlíku a podařilo se mu ho spolknout. Eva se na mě jen zvědavě podívala a očekávala odpověď.

   „Jo, my spolu teď chodíme.“ Přikývnul Roman. „Nelíbí se ti na tom něco?“

   „Ne, v pohodě.“ Odpověděl Robin. „Já jen myslel, že Iveta čeká na mě.“ Zažertoval a rozesmál se. „To víš, taková kočka se v táboře tak často neobjevuje.“  Eva ho sjela pohledem a ušklíbla se.

   „Aby ses z ní nezbláznil.“ Podotkla nepříjemně.

   „Já si dělám srandu, ne?“ ohradil se. „A Roman ví, že jsem věrnej. Moje kočka totiž čeká doma. Na Ivetu bych mu ani nešáhl.“

   „Věrnej?“ zakuckala se Eva. „To jsi neříkal, že máš holku.“

   „Tak promiň, asi jsem ti to zapomněl nahlásit.“ Ušklíbnul se. „To je snad jedno, ne?“

Podle jejího pohledu si Eva myslela asi zcela něco jiného a mě bylo jasné, že zuří. Věnovala svůj drahocenný čas zcela zbytečně, Robin se sbalit nenechá a Roman, který se jí líbil ještě víc, se přiznal veřejně k našemu vztahu. 

   „Tak ať vám to vydrží.“ Otočil se Robin na mě. „Ale letní lásky nemají dlouhé trvání.“ Podotknul varovně. „Za čtrnáct dní se taky už nemusíte vidět.“

   „Jsi jak moje máma, samý varování.“ Ušklíbnul se Roman. „A neměj obavy, Iveta a já bydlíme kousek od sebe. Známe se už z domova, víš?“

   „Tak to pardon!“ zdvihl poraženě ruce nad talíř. „Třeba se mýlím a tím líp pro vás, vážení!“

   Eva zdvihla oči v sloup a hlasitě vydechla. „To je pořád keců.“ Zamumlala nezřetelně a zvedla se. „Nějak mě přešla chuť.“ Odpověděla, když jsem ji upozornila, že se moc nenajedla, protože na talíři odnášela ještě skoro celou půlku okousaného rohlíku. Pokrčila jsem tedy jen rameny a nechala ji odejít bez dalších komentářů. Zhluboka jsem se napila černého čaje v plastovém kelímku a rozhlédla se jídelnou. Holky seděly na druhé straně a ještě dojídaly svou snídani. Pohodlně jsem se usadila, strčila do pusy poslední sousto a s úsměvem si prohlížela Romana, který už zanechal veškerých hovorů a věnoval se jídlu. Byl tak roztomilý, jak se mu vlnily blonďaté vlasy nad čelem a on je pořád odfukoval z tváře. Tohle jeho gesto jsem si pamatovala ještě z krátkých setkání u Jany a Míry na návštěvách. Zachytila jsem jeho pohled a usmála se.

   „Co si mě tak prohlížíš?“ zeptal se.

   „Jen tak.“ Odpověděla jsem. „Líbíš se mi.“

   „Tak to ty mě taky.“ Mrknul na mě. „A dokonce moc!“

   „Dopisy!“ vtrhla Hedvika do jídelny, když jsme právě obědvali a mávala několika obálkami nad hlavou. „Sednout!“ zvolala zděšeně, když se všechny děti s rámusem zvedly a hnaly se k ní. „Budu číst jména a každý se přihlásí!“ Děti si zklamaně sedly zpátky ke stolům a napjatě očekávaly.

   „Jaruška Krátká.“ Přečetla Hedvika první jméno z bílé obálky a Jaruška se k ní s radostí hrnula. „Maminka mi píše.“ Pochlubila se, když procházela zpátky kolem mě a zamávala mi dopisem před očima.

   „Ty se máš!“ mrkla jsem na ní, aby měla radost. Usmála se a nedočkavě roztrhla obálku.

   „Mirek Hamský.“ Vyvolala dalšího z dětí a zdvihla nad hlavu barevný pohled. Chlapec se samozřejmě málem přerazil, aby u ní byl v rekordním čase. Všem stydlo jídlo a Hedvika si to nejspíš v tu chvíli uvědomila.

   „Vždyť vy nejíte!“ ukázala na plné nebo poloprázdné talíře. „Budete to mít studený!“

   „To je dobrý.“ Zahučely děti, ale Hedvika zavrtěla hlavou.

   „Tak to ne, milánkové. Budeme tedy pokračovat, až uvidím všechny talíře prázdné!“ oznámila jim a shrnula si v ruce všechny obálky.

   „Néé!“ ozvalo se zklamané zakvílení, ale Hedvika nepovolila.

   „Jíst!“ přehlušila je a posadila se vedle mě. „Ty tady máš mimochodem taky něco.“ Oznámila mi a začala se přehrabovat v dopisech. „Tady.“ Vytáhla po chvíli ten správný a podala mi ho.

   „Kdo mi píše?“ zeptala jsem se udiveně a podívala se na písmo. „Aha, to je od Jany.“ Prozradila jsem jí, když jsem poznala kamarádčin rukopis.

   „Myslela jsem, jestli to není od vašich.“ Pokrčila Hedvika rameny.

   „To by nestačilo takhle rychle přijít.“ Vysvětlila jsem jí. „Většinou všechny dopisy přišly skoro ve stejný den, kdy už se vraceli naši domů nebo ještě déle. Myslím, že nic posílat nebudou, je to zbytečné.“

   „Aha. To mě nenapadlo.“ Usmála se a zvedla se. „Tak si to v klidu přečti. Koukám, že aspoň ty jsi se najedla.“      

   „Nečekala jsem totiž nic, tak mě ani nenapadlo poslouchat, jestli mi vyvoláš.“ Zasmála jsem se a roztrhla obálku. Nedočkavě jsem se začetla do řádek nahuštěných Janiným drobným písmem.

   Ahoj Iveto,

jak se ti tam vede? Tady je sice pěkné počasí, ale jinak z prázdnin nemám vůbec nic. Tohle vědět včas, tak jsem se na ten váš tábor přihlásila taky, aspoň by ses tam nemusela otravovat sama, viď? Že nás to nenapadlo dřív! Teď už je v každém případě pozdě a já se tady asi ukoušu nudou. Stěžuju si, ale ty jsi na tom asi o hodně hůř, co? Je mi jasné, že se tam musíš s těma dětma pěkně otravovat. Myslela jsem, že se ti na poslední chvíli podaří vaše přemluvit, ale bohužel to neklaplo. Snad tam máte aspoň nějaký pěkný koupaliště v dohledu. Tady je to totiž letos katastrofa. Řeka je strašně špinavá a do lomu se mi moc nechce chodit. Za prvé je to pěkně daleko a za druhé se tam otravovat sama, znáš to..

   Brácha na mě pěkně kašle, ráno vždycky odfrčí na motorce a aby mě aspoň někam hodil ho ani nenapadne. Roman prý taky někam odjel, tak nemusíš mít strach, že ti ho zatím budu balit. Kecám! Vždyť víš, že bych ti na něj ani nesáhla. Ale je opravdu pryč. Brácha je kvůli tomu taky docela naštvanej. Chodí sem za ním sice nějaký jiný kamarád, ale není to ono.

   Koukej mi taky napsat, jak se ti tam daří. Nějaký pěkný kluk na obzoru, co? Třeba z řad vedoucích nebo někde poblíž.. Je mi jasný, že si nikoho nevšímáš a jen čekáš, až se vrátíš domů a vrhneš se zase na Romana. Představ si tu náhodu, měl by se vrátit v ten samý den jako ty! Tak to budeš mít akorát.  Ale pak asi za tři dny odjíždí s bráchou na nějaký ten čundr, nebo co. Prý pánská jízda, jak mi řekl ten vypatlanec, co má být mým bratrem. Stejně ho naši někde našli!

   V každém případě se už těším až budeš zpátky a něco podnikneme. Tak se tam neutop a koukej se vrátit celá! A koukej mi taky napsat! Pa.

                                                                                            Ahoj   Jana.

   Položila jsem dopis na stůl a setřela si slzy ze smíchu. To je ale tele, ta moje kamarádka. Je mi jasné, že se tam musí ale opravdu pěkně nudit. Kdyby ovšem věděla, co tady mezitím vyvádím já, asi by mě přetrhla. A už dokonce vypátrala, že se s Romanem vrátíme ve stejný den! No bodejť by ne! Složila jsem dopis zpátky do obálky a zastrčila ho do kapsy kraťasů.

   Napsat jí v každém případě musím, ale přemýšlela jsem, co jí všechno prozradím. Nakonec jsem se rozhodla, že si nechám zatím všechno pro sebe a načrtnu na pohled maximálně takové to obvyklé.

Je tady moc hezký počasí, všechno v pohodě, ale už se těším domů.

                                             Ahoj Iveta …..

Nebo tak něco. Překvapení si nechám až na návrat domů. Ta bude ale koukat! Ještě musím někde sehnat nějaký pěkný pohled okolí a ještě dneska ho hodit do schránky. Nebo vlastně k Hedvice do chaty, odvážení pošty v táboře totiž obstarává ona sama. Už jsem si v duchu představovala, jak se bude Jana tvářit až se z tábora vrátím s Romanem a to ve vášnivém objetí!    

   Ležela jsem na břiše a nechala na sebe dopadat sluneční paprsky. Záda už jsem měla celá rozpálená, ale držela jsem jako kočka. Trošku jsem se občas protáhla, ale spokojeně jsem setrvávala ve stejné poloze. Věnovala jsem se svým myšlenkám, ale doléhal ke mně hluk z vody, aby mě vždycky po chvíli vytrhnul ze snění. Dětské pištění, smích a občané napomínání. Momentálně měla ty rarášky ve vodě na starosti Eva a Pepa jí pomáhal. Jaruška s Mirkou seděly na břehu, jak jsem před chvílí zkontrolovala pohledem a Věrka řádila ve vlnách, které jí tam vyráběli kluci. Alenka si ještě ani nesundala tričko a trhala opodál dlouhou trávu, z které zase něco vyráběla.

   „Já ti tak závidím.“ Ozvalo se najednou nade mnou a já se udiveně ohlédla. „Já si snad žádného pořádného kluka nikdy nenajdu.“ Pokračovala dívka v monologu a já poznala Jarmilu. Roztřásala právě osušku, kterou pak položila vedle mě a ulehla taky na břicho. Otočila ke mně hlavu a pokračovala. „Je fakt skvělej, viď?“ ukázala do vody, kde právě vyhazoval Roman do vzduchu nějakého chlapce. O našem vztahu už věděl celý tábor a dokonce i Hedvika. Ta mě ovšem jen k mému údivu poradila, abych nevyvedla žádnou blbost a dál se tím nezabývala.

   „Jo, to je.“ Přikývla jsem a přivřela oči proti slunečním paprskům.

   „Proč s ním nejsi ve vodě?“ zeptala se Jarmila po chvíli a dál ho sledovala pohledem.

   „Před chvílí jsem vylezla, ještě mám mokré vlasy.“ Odpověděla jsem. „Málem mě tam utopili.“ Postěžovala jsem si po chvíli. „Tak jsem je teď nechala chvíli řádit samotný.“

   „Hmm.“ Přikývla Jarmila a já se divila, že se se mnou baví. Sice jsme spolu komunikovaly, ale od začátku tábora jsme na sebe vlastně nepromluvily jako kamarádky. Spíš jenom takové to, kde je tohle, co uděláme, co je nutné připravit, ale rozhovor mezi čtyřma očima v žádném případě. Rozhlédla jsem se, kde je Naděžda, její druhé já, jak jsme jim začali všichni říkat, protože se od sebe většinou nehnuly. Zahlédla jsem ji v hloučku dětí kousek od  břehu, jak jim pomáhá lovit lesklé kamínky.

   „A to ti normálně řekl, že se mu líbíš, nebo ty jemu, že ho máš ráda?“ zeptala se náhle Jarmila a já se musela začít smát. Tak tohle jsme provozovali na základní škole.

   „To přišlo tak nějak samo.“ Odpověděla jsem jí pobaveně. Kolik je jí let panebože, deset? Má otázky jako malá holka. Jaruška se mi aspoň zeptala, jestli už jsme si dali pusu, když nás viděla jít ze snídaně za ruku.

   „Hmm.“ Přikývla zase soustředěně a já se otočila na záda, protože jsem cítila, že se začínám připékat.  Jarmila se na svojí osušce posadila a začala si plést cop z vlasů. „Jdu do vody.“ Oznámila mi po chvíli a já jen sledovala, jak míří směrem k Romanovi. Ten se ale zrovna v tu chvíli, kdy se dopracovala do jeho blízkosti a já čekala, jestli se ho snad taky bude vyptávat, rozhodl, že jde ven z vody a vynesl s sebou na břeh nejmenšího chlapce, který už drkotal zuby.

   „Tak co děláš?“ usmál se na mě a rukou si nad mým břichem protřásl vlasy. Několik studených kapiček mi spadlo na kůži a já je rychle zimomřivě setřela. Před chvílí se mi zdála voda v rybníku teplá, ale za tu dobu, co jsem se vyhřívala na přímém slunci, jsem změnila názor. Hotová ledárna!

   „Necháš toho!“ okřikla jsem ho, když se pokusil akci zopakovat, ale momentálně ho napadlo zřejmě něco zajímavějšího. Celým svým, samozřejmě mokrým tělem, si na mě lehl a já v tu chvíli musela zatajit dech, jak byl studený.

   „Co blázníš?“ zadrkotala jsem zuby, ale pevně ho odejmula, protože zase tak nepříjemné to nebylo.

   „Zahřívám tě.“ Pronesl naprosto vážně a políbil mě na špičku nosu, který jsem měla mokrý, protože mi na obličej stékaly kapky vody z jeho vlasů.

   „Myslím, že to slunce hřálo víc, než ty v těch mokrých plavkách.“ Upozornila jsem ho jemně, ale nejevil zájem ze mě slézt.

   „Příjemná voda.“ Zaslechla jsem Jarmilu a zamžourala do slunce. Opravdu nad námi stála a rozplétala si zase vlasy. Dloubla jsem Romana do žeber, aby se svalil a posadila jsem se.

   „Já jsem nemusela nikam chodit a jsem mokrá taky.“ Přikývla jsem na její sdělení a hodila Romanovi, který se pohodlně natáhl vedle mě, ručník přes hlavu. „Mám totiž soukromou chodící sprchu.“

   „A jakou rozkošnou.“ Pochválil se Roman pyšně a sundal si ručník z obličeje. „Nepřikrývej mě, je tady horko.“ Pronesl jako rozmazlený spratek a hodil ho po mě. Jarmila sledovala naše kočkování, ukončené samozřejmě polibkem, s údivem rozevřenýma očima, ale nechávala nás už bez  komentáře.

   Po chvíli se Roman rozhodl, že si půjdeme zaplavat a nechali jsme ji tam tedy sedět na osušce samotnou. Nejdřív jsem se opatrně osmělila, protože na rozpálené tělo se mi voda nezdála tak teplá jako předtím nebo v noci, ale za chvíli jsem se ponořila už celá. Když Roman s otázkou ukázal na druhý břeh, jen jsem kývla a společně jsme vedle sebe zdolávali rozčeřenou hladinu. Nechali jsme za sebou děti, které se cachtaly maximálně v jedné pětině vzdálenosti a za chvíli už plavali sami. Cítila jsem se unavená, ale celkem příjemně. Plavání bylo vždycky mojí silnou stránkou, takže jsem mohla Romanovi směle konkurovat.

   Na břehu, kam jsem vylezla už tedy opravdu s vypětím sil, jsem mu převyprávěla rozhovor s Jarmilou a čekal, co mi na to řekne.

   „A kdo to tedy řekl?“ zeptal se úplně vážně po chvíli.

   „Co myslíš?“ podívala jsem se na něj udiveně.

   „No, jestli mám já rád tebe, nebo já se líbím tobě ?“ zasmál se.

   „Nevím, jak je to na tvé straně.“ Zaculila jsem se. „Ale ty se mě líbíš určitě.“

   „A já tě mám zase opravdu rád.“ Pronesl a objal mě. „Neříkají si to takhle děti ve školce?“

Přikývla jsem a chvíli jsme mlčeli. Pak mi Roman zvedl hlavu za bradu, aby mi viděl do očí a políbil mě.

   „Miluju tě, Iveto.“ Vydechl tiše a já se zachvěla radostí.

   „Taky tě miluju.“ Odpověděla jsem a pevně ho objala. Líbali jsme se dlouho a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Tak takhle  vypadá správné vyznání lásky!

   „Píšeš mamince a tatínkovi?“ sklonila jsem se nad Alenkou, když jsem si všimla, že smolí nějaký dopis, ale skryla ho rychle rukou. Vešla jsem zrovna k nim do chaty a všimla si, že ona jediná je do něčeho zabraná, tak jsem se šla podívat.

   „Jenom mamince.“ Odpověděla. „Tatínkovi ne.“ Dodala po chvíli vzdorně.

   „Ty máš jenom maminku?“ pohladila jsem ji soucitně po vlasech.

   „Ne.“ Odpověděla mi a já nechápala.

   „Takže tatínkovi napíšeš jiný dopis? Každý bude mít svůj?“ vyzvídala jsem dál.

   „Ne, tatínek už u nás nebude až se vrátím z tábora a nic mu psát nebudu.“ Našpulila rty a zaklapla sešit, do kterého psala.

   „To je mi líto.“ Pokrčila jsem rameny, ale než jsem stačila ještě něco dodat, skočila mi do řeči.

   „Mě ne.“ Pohodila hlavou a mě to začalo pomalu docházet.

   „Tatínek na tebe není hodný, Alenko?“ zeptala jsem se opatrně a položila jí ruku na rameno. Dívala se schválně jiným směrem a jen zavrtěl hlavou. V tu chvíli mi došlo, odkud pocházely asi všechny ty její modřiny. Nebyla nešikovná, jak jsem správně předpokládala a odnikud tedy nepadala.

   „Bolelo to moc?“ zeptala jsem se a pošimrala jí na ruce, kde měla jednu z modřin.

   „Maminka mi slíbila, že už budeme jenom spolu.“ Zamumlala. „Budeme jezdit na výlety, chodit na procházky a do cukrárny a už nikdy nebudu muset do hospody pro pivo.“

   „To je dobře.“ Usmála jsem se na ní a kývla hlavou směrem k rozepsanému dopisu. „Tak já tě nebudu rušit, abys mohla vylíčit mamince všechny svoje zážitky, jo?“

   „Už stejně nevím, co mám psát.“ Zavrtěla hlavou. „Dopíšu to zítra. A mohla bys mi to pak zkontrolovat, abych tam neměla chyby? Maminka chce abych se dobře učila, protože jinak prý ze mě nikdy nic nebude, že to vidí na sobě.“ Vysvětlila mi. „Ale ona je chytrá, vždycky najde, když mám v úkolu chybu, ale nemohla chodit do školy. To jsem jednou slyšela, když se hádali s tatínkem. Prý musela ze školy kvůli mně, ale nevím proč, vůbec si to nepamatuju.“

   „S tím si nelam hlavu.“ Pohladila jsem ji po vlasech a vzdychla. Naložili toho na ní moc. Do té malé hlavičky se to nemůže všechno vejít a hlavně toho ještě spoustu nechápe. Snadno jsem si spočítala, že maminka je asi velmi mladá a kvůli tomu, že otěhotněla, musela přerušit školu a navíc si nevzala asi toho pravého. Nejspíš nebil jenom Alenku, ale i ji. I když má aspoň  tolik rozumu, aby tomu dokázala zabránit  a zbavila se ho.      

   „Tak se půjdeme na chvíli projít, chceš?“ nabídla jsem jí.

   „Sami dvě?“ rozzářily se jí oči a já přikývla. Ostatní holky stejně hrály nějaké hry a Alenka očividně potřebovala, aby se jí někdo věnovat. Jen jí osobně.

   „Jasně.“ Přikývla jsem a popadla ji za ruku. „Můžeme jít na kytky, jestli chceš a dáme je do jídelny na stoly, aby to tam bylo hezký, jo?“

   „Tak jo.“ Souhlasila okamžitě a začala vedle mě poskakovat. „Nejradši mám kopretiny a luční zvonky, viděla jsem je u lesa.“

   „Tak budou kopretiny s lučními zvonky.“ Usmála jsem se na ní a vyšly jsme společně z chatky. Za chvíli už poskakovala šťastně vysokou trávou a pečlivě trhala květy až u země, aby měly co nejdelší stonky a daly se z nich dobře uvázat kytice.

   „Jé, pojď se podívat!“ zvolala náhle. „Tady je krásnej motýl.“ Opatrně jsem k ní popošla, abych jí ho nevyplašila a užasla nad motýlkem, aby měla radost. Byl ale opravdu moc hezký.

   „Paví očko.“  Poučila jsem ji, jak se jmenuje a pomohla jí trhat květiny.

   „To je hezký jméno.“ Pochválila motýlka a za chvíli vykřikla úžasem zase nad něčím jiným. Byla tak krásně spontánní, jak tam běhala trávou a žasla nad každou drobností a já byla ráda, že se mi konečně podařilo odhalit, proč je tak smutná. I jí se očividně ulevilo, že se mohla někomu svěřit a teď byla konečně uvolněná, protože nemusela skrývat ty svoje modřiny.

   „Tak půjdeme?“ usmála jsem se na ní, když jsem si všimla, že jí náruč přetéká natrhanými květy. „Myslím, že už to bude stačit.“ Pomohla jsem jí je pobrat a vydaly jsme se spokojeně k jídelně, kde jsme jimi chtěly vyzdobit stoly. Vázičky se samozřejmě nekonaly, tak jsme aspoň uprosily kuchařku, aby nám dala pár prázdných zavařovacích láhví, kde byly původně okurky a na každý stůl postavily jednu.

   „Tak jak se ti to líbí?“ zeptala jsem se, když jsme obhlížely vykonané dílo.
   „Hezký.“ Zatleskala šťastně a rozesmála se.

   „Tak půjdeme.“ Usmála jsem se na ní a spokojeně jsme vyšly z jídelny.

 

    „Půjdeme zase někdy?“ zeptala se tiše. „Třeba až tyhle zvadnou?“

   „Jasně.“ Odpověděla jsem. „Kdykoliv budeš chtít, ale zkus se zeptat třeba Věrky, jestli by s tebou nešla.“ Pobídla jsem ji, protože jsem chtěla, aby se konečně s některou z dívek trošku sblížila.

   „Zkusím to.“ Odpověděla k mojí radosti a rozběhla se k jejich chatce.  

   

   „Víš co poslouchají blondýnky, když mají ucho přitisknuté  na skříni?“ sklonil se ke mně Pepa, když jsem prohrabovala žhavé uhlíky v ohništi. Všichni ostatní se rozběhli do chatek, aby zkontrolovali svoje děti před spaním a já se vrátila k ohništi jako první.

   „To teda fakt nevím.“ Zakroutila jsem hlavou a čekala na odpověď.

   „Kabáty.“ Prozradil mi pobaveně a posadil se vedle mě. „Dobrý ne?“

   „Super.“ Kývla jsem se smíchem. Fakt jsem nechápala kam na ty blbosti chodí, protože nás zásoboval svými vtipy skoro nepřetržitě.

   „To už si uspala dětičky?“ zeptal se a kývnul směrem k chatkám.

   „Byly tak unavené, že jen padly do postelí a chrápaly.“ Prozradila jsem mu. „Ale tys to zvládnul taky nějak rychle.“

   „Řekl jsem jim, že mají pod postelí medvěda a kdo vystrčí nohu, tak mu jí ukousne.“ Pokrčil rameny.

   „Docela dobrá metoda.“ Rozesmála jsem se. „A co když se jim bude chtít na záchod? To se ti počůrají do postelí!“

   „O tom jsem neuvažoval.“ Podrbal se ve vlasech. „Snad to vydrží do rána.“

   „Tak to doufej.“ Poradila jsem mu a dloubla do žhavého uhlíku až vyrazil roj jiskřiček.

   „Hmm. Nebudu na to radši ani myslet.“ Usmál se a hned se zase rozzářil. „Mám ještě jeden dobrej vtip! Víš o co se snaží  obarvená blondýnka?“

   „To netuším.“ Prozradila jsem mu a čekala, co se z toho zase vyvine.

   „Pokus o umělou inteligenci.“ Zasmál se a plácnul se do stehen.

   „Tady je nějak veselo!“ ozvalo se najednou za námi.

   „Musím ti ji trošku bavit, ne?“ otočil se Pepa, když jsme poznali Romana. „Necháš ji tady samotnou a to uspávání kluků ti zabralo nějak moc času.“

   „Rozhodli se uspořádat polštářovou válku a docela mi trvalo jim to rozmluvit a ukončit první bitvu.“ Zašklebil se a dloubnul do Pepy, aby se kousek odsunul. Pak se vklínil mezi nás a objal mě kolem pasu. „Nějak moc ses tady na ni mačkal!“ usměrnil Pepu a znovu ho dloubnul do žeber až chudák poposkočil o další kousek dál.

   „To je teda vděk.“ Pokrčil Pepa rameny. „Já ti ji tady bavím, aby jí nebylo smutno a nakonec se nedočkám ani poděkování.“

   „No jistě.“ Přikývla jsem. „Poděkuj mu.“

   „Já jo?“ podivil se. „To jsem z toho teda blázen.“

   „Dobrá vzdávám se veškerých díků!“ zašaškoval Pepa a zvedl ruce nad hlavu. „Jen mě netrestejte.“

   „Dobrá máš milost.“ Usmála jsem se na něj. „Tak ještě nějakej novej vtip v zásobě?“ pobídla jsem ho k dalšímu vyprávění.

   „Jdou takhle dvě tatranky přes silnici a tu jednu přejede auto. Ta druhá se ohlídne a povídá: Pojď, prosím tě. A nedrob!“ nenechal se dlouho přemlouvat a vysypal ze sebe další vtip. „A ještě jeden!“ zvedl po chvíli prst, abychom poslouchali.

   „V letadle sedí prezident, mafián, papež a malý chlapec. Jsou čtyři, ale na palubě jsou jen tři padáky. Najednou začne letadlo hořet a oni se začnou hádat, kdo má právo se zachránit jako první. Nakonec mafián povídá, že je nejbohatší na světě a proto musí žít, popadne jeden padák a vyskočí ven. Prezident se dlouho nerozmýšlí popadne druhý, řekne že je na světě nejchytřejší a proto musí žít a vyskočí taky. Po chvíli povídá papež chlapci, že už je starý, že už mu stejně moc života nezbývá, ať si tedy ten zbývající padák vezme on a zachrání se. Chlapec se chvíli zamyslí a pak povídá. V pohodě, zachráníme se oba, ten nejchytřejší si totiž vzal moji školní tašku!“

   „To snad není možný!“ zahýkal smíchy Roman. „Já se z těch tvých vtipů jednou zblázním.“

   „Náhodou dobrej ne?“ podíval se na mě Pepa a očekával chválu. Já jen zakývala hlavou, protože jsem už nemohla smíchy ani mluvit.    

  Opřela jsem se pohodlně o Romana a přivřela oči. Bylo mi krásně teplo, protože z uhlíků v ohništi ještě vyzařoval pěkný žár a z Romana to samé. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na chvíli na hvězdy. Byl krásně jasný večer, na obloze ani mráček a hvězdičky byly rozeseté po celém nebi.

   „To je malý vůz.“ Ukázal mi Roman, když si všimnul, že se dívám nahoru.

   „A jé, hvězdičky.“ Povzdychnul si Pepa. „Tak to já nebudu rušit.“  Zvednul se a rozloučil se. „Jdu si raději lehnout, jako všichni ostatní.“

   „To je fakt.“ Uvědomila jsem si. „Jak to, že se skoro nikdo nevrátil k ohni? Říkali jsme přece, že jen zkontrolujeme děti a sejdeme se tady.“

   „Robin říkal, že ho bolí hlava a kde jsou holky netuším.“ Pokrčil rameny Roman a mávnul na Pepu, který už se nenápadně vzdaloval.

   „Tak dobrou.“ Popřála jsem mu taky a za chvíli už jsme u skoro vyhaslého ohništi osaměli.

   „Je tady krásně, viď?“ usmál se na mě Roman a trošku mě pošoupnul. Ležela jsem hlavou na jeho nohou a koukala se do nebe.

   „Nádherně.“ Vydechla jsem. „Támhle je polárka!“ ukázala jsem prstem, ale najednou se mi výhled zastřel a Roman se nade mnou sklonil, aby mě políbil. Překvapeně jsem zmlkla, ale jeho polibek si vychutnala. Pro jistotu jsem ho objala kolem krku, abych si ho přitáhla ještě blíž a vychutnávala si jeho dotek. Na čele a tvářích mě lechtaly jeho vlasy, jak na mě byl skloněný a já se šťastně usmívala. Za chvíli se odtáhl a začal mi hladit prstem po obličeji. Sledoval kontury mojí tváře, přejížděl přes rty, tváře, zavřená víčka a já byla jako v nebi. Vychutnávala jsem si každý jeho dotyk.

   „Jsem rád, že jsme se tady takhle sešli.“ Pošeptal mi po chvíli. „Na sídlišti by to takhle jednoduché nebylo.“

   „Ale proč?“ usmála jsem se. „Stačilo jen málo, vždyť víš, že jsem byla u Jany vždycky, když ty jsi šel k Mírovi. Nenapadlo tě náhodou z jakého důvodu?“

   „To bylo kvůli mně?“ užasnul hraně.

   „Né.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Jak tě mohlo něco takového napadnout?“

   „Tak to opravdu nevím.“ Pokrčil rameny a vlepil mi další pusu.

   „Víš co?“ zeptala jsem se ho, ale jen zavrtěl hlavou. „Nepřestávej!“ poradila jsem mu a přitáhla si ho blíž, abychom mohli splynout v dalším polibku.

  

   „Hurá!“ jásaly halasně děti, když jsem vstoupila do společné chaty, kam jsme se měli všichni dostavit. Měla jsem lehké zpoždění, protože mě zasekl Roman a pak jsem si musela ještě odskočit, tudíž jsem teď byla zcela mimo a netušila, co se tady děje. Děti nadšeně vykřikovaly, pošťuchovaly se a já se snažila ze všech sil pochytit, o co jde. Za chvíli jsem zahlédla Romana a pracně jsem se k němu dopracovala.

   „Co se děje?“ zeptala jsem se zadýchaně, když jsem stanula vedle něj a vzala ho za ruku, aby mě v tom blázinci zaregistroval.

   „Šílená hra v lese.“ Pronesl zasmušile. „Netuším přesně o co jde, ale vymyslela to Jarmila a Naďa jí pomáhala, takže se máme asi na co těšit.“

   „Děti jsou z toho ovšem nadšené, co?“ zasmála jsem se a rozhlédla se kolem. „Doufám, že nás nebudou moc mučit.“

   „O tom silně pochybuji. Každý hraje na svoje body, vedoucí nevyjímaje a večer po spočítání se to vyhodnotí. Ti nejlepší mohou dát nějaký úkol nejhorším a ti to musí splnit. Nádhera.“ Vysvětlil mi, o co jsem přišla. „Takže se musíme snažit.“

   „Takže za hodinu se sejdeme na hřišti.  Vezměte si hlavně pohodlné boty, žádné střevíčky a raději dlouhé kalhoty.“ Ozvalo se zepředu. Jarmila se vyhoupla na stůl, aby jí bylo vidět a slyšet a vysvětlila nám, o co přibližně půjde. Děti se vzorově uklidnily a poslouchaly se zatajeným dechem instrukce.

   „Takže všechno jasné?“ tleskla Jarmila a když se ozvalo souhlasné brumlání, seskočila se stolu. Hra byla celkem promyšlená a skládala se z několika úkolů. Jediné házení šiškami na cíl mi připadalo lehce splnitelné, jinak jsem se tedy moc na vítězství necítila.

    „A navíc se bodují ještě družstva celkově.“ Vzpomněla si dodatečně Naďa. „Každý hraje za sebe, ale celkově se pak ještě sečtou body vedoucí a čtyř dětí, které má na starosti. Výsledky probereme večer u ohýnku a rozdělíme odměny. Ty samozřejmě teď neprozradím, abyste se mohli těšit.“ Uzavřela vysvětlování a mezi dětmi se opět rozběhl šum.

   „Tak jak se těšíš?“ vzal mě Roman za ruku a vydali jsme se ven, abychom se připravili na tu šílenou akci. Kolem nás se nedočkavě hrnuly děti, které chvátaly do svých chatek, aby se přezuly a nastoupily během půl hodiny na hřiště.

   „Jdu se na to psychicky připravit.“ Zasmála jsem se a políbila ho. „Jen si vezmu něco jiného na sebe a za chvilku jsem u tebe.“

   „Já si jen skočím pro kšiltovku a počkám tady, jo?“ usmál se a ukázal na moje šaty. „Tohle by asi opravdu nebylo nejvhodnější oblečení. I když by na tebe mohl být zajímavý pohled, jak se plazíš vysokou trávou.“

   „Velmi vtipné.“ Usadila jsem ho a vběhla do chaty. Svlékla jsem rychle šaty, přetáhla přes hlavu tmavé triko, aby na něm nebyla moc vidět špína a vklouzla do tříčtvrtečních kalhot. Ještě sepnout vlasy do culíku a byla jsem hotová. U dveří jsem se ještě zauzlovala do tenisek, protože střevíčky, co jsem měla před chvílí, by asi nebyly to pravé.  

   „Jsem tady.“ Vyběhla jsem ven z chatky a chtěla skočit na Romana, kterého jsem před chvilkou zahlédla z okna, jak stolí u zábradlí terasy. Na poslední chvíli jsem si ale všimla, že není sám, ale živě se baví s Evou, která na něj vrhá oslnivé úsměvy a jak mi připadalo, hlavně se k němu vine nebezpečně blízko.

   „Neruším?“ zeptala jsem se sladce a nenápadně se mezi ně vklínila. Okamžitě jsem ovinula kolem jeho pasu ruku, aby bylo Evičce jasné, kdo tady má převahu a políbila ho na tvář. „Můžeme jít, jsem hotová.“

   „Jasně.“ Přikývl a opětoval moje políbení.

   „Ještě je snad čas, ne?“ ušklíbla se Eva. „Kam chvátáte?“

   „Nikam.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale posadíme se zatím někam do trávy než se seskupí děti.“

   „Tak si tu romantiku užijte.“ Popřála nám kysele. „Jdu se taky připravit.“

   „Tak zatím ahoj.“ Usmála jsem se šťastně , že jsem se jí elegantně zbavila a vzala Romana za ruku. Popošli jsme směrem ke hřišti a usadili se pod vysoké břízy, které rostly kolem hřiště. Několik dětí už tady bylo a předháněly se ve vychloubání, kdo určitě vyhraje.

   „Já umím úplně nejlíp střílet z luku, líp než můj brácha.“ Vychloubal se jeden prcek. „A to je o hodně starší než já, takže se šiškami do pro mě bude hračka! To uvidíte těch bodů!“

   „Nemachruj Míro!“ usadil ho vytáhlý blonďák. „Netrefil bys ani stodolu. Jedině, kdybys byl zavřenej vevnitř.“

Vyprskla jsem smíchy a malý Mirek povytáhl uraženě spodní ret. Po chvíli popošel nenápadně o kousek dál a začal tam něco vysvětlovat dvěma děvčatům.

   „Umíš rychle běhat?“ staral se nějaký jiný chlapec a upíral oči na svého kamaráda. „Víš, že se pak budou sčítat body všech, co jsou spolu v chatce! Tak abychom neprohráli!“

   „Neměj péči!“ odpověděl mu tázaný. „Určitě rychleji než ty. Byl jsem na závodech všech škol a dostal jsem medaili.“

   „Zlatou?“ vydechnul překvapeně jeho kamarád, ale on jen zavrtěl zahanbeně hlavou.

   „Jenom bronzovou.“ Přiznal tiše po chvíli, ale kamarád ho stejně obdivně poplácal po zádech. „Já neznám nikoho, kdo má vlastní medaili, to seš fakt dobrej!“

   „Ty to berou ale opravdu vážně, viď?“ obrátila jsem se na Romana, když jsme vyslechli několik dětských hovorů.

   „To jo.“ Přikývnul. „Mám docela strach, aby nepřecenili svoje síly a něco si neudělali. Snad tam holky nevymyslely nic až tak náročného.“

   „To taky doufám.“ Usmála jsem se a podívala se na hodinky. Už scházelo jen pět minut a děti byly na hřišti asi všechny. Neviděla jsem pouze Robina a Evu. Pepa zavazoval zrovna jednomu chlapci pevně tkaničky, protože si stěžoval, že se mu sami rozvazují a Jarmila s Naděždou kontrolovaly, jestli jsou všechny dětí vhodně oblečené a mají na nohou pevné boty.

   „Tak jsme asi všichni, že?“ rozhlédla se Jarmila a nechala k sobě dojít ještě dvě děvčata, která poslala přezout. Eva i Robin se již taky ukázali, i když každý přišel z jiné strany, takže moje myšlenka, že ho zase někde balí, byla lichá a zařadili se mezi děti. Jarmila nás přepočetla a zatleskala. „Takže vyrážíme, mládeži. Připravte se největší známou tábornickou lesní hru!“

   Děti hromadně zajásaly a všichni jsme se vydali vstříc lesu, kde na nás všechno ještě čekalo.

  „Takže první bodovaný úkol.“ Zastavila se Jarmila u velké hromady šišek a ukázala na nedaleký strom, kde byl připevněný velký terč. Posbírat ty šišky jim muselo dát pěknou práci, pomyslela jsem si.

   „Každý má tři hody.“ Pokračovala Jarmila a Naďa si zatím vyndala z batohu sešit a tužku. „Naďa přečte jméno, dotyčný přistoupí a pokusí se trefit pokud možno střed terče. To je za patnáct bodů, první kruh je deset a okraj terče pět bodů. Pokud minete, je to bez bodů. Takže můžeme začít.“

   „Nejdřív vedoucí, aby se děti nejprve podívali, jak se to dělá.“ Zasmála se Naďa. „Takže jako  prvního tady máme Pepu.“ Pepa se usmál, překvapeně na sebe ukázal a nechápavě zavrtěl hlavou.          „Opravdu já?“ otázal se ještě pro jistotu, ale Naďa byla neoblomná. Zaťukala netrpělivě tužkou do  bloku a pokynula mu, aby se chopil šišek. První hod se zcela nezdařil, ale přesto šiška zasáhla alespoň kraj terče. Děti překvapeně vydechly a kluci z jeho chatky zafuněli zděšením. Pepa se na ně otočil se zdviženými pažemi a pokrčil rameny. Pak ale popadl další šišku a bez zaváhání zasáhl střed. Ani nepočkal a s poslední třetí zopakoval to samé. Kluci skákali nadšením a pár děvčat mu i zatleskalo.

   „No nic.“ Usmál se Pepa. „Příště to bude lepší.“ Naďa mu zapsala jeho zasloužených 25 bodů a přivolala Robina, kde to bylo stejné jako u Romana, který ho následoval  bez zaváhání, oba samozřejmě po třiceti bodech.

   „To doženeme.“ Uklidňoval Pepa svoje chlapce, kteří nevěřícně třeštili oči. „Musíte se pak snažit o to víc vy.“  Mezitím se chopila šišek Eva, ale tam to nedopadlo příliš dobře. Dvakrát vůbec nic a jednou deset bodů. „Je to hrozně daleko.“ Vymlouvala se. „A špatně jsem se k tomu postavila. Mělo by se házet napřed nanečisto!“

   „Každý je na tom stejně.“ Pokrčila rameny Jarmila a hodila v klidu dvacetpět bodů.

   „Taky jsi to tady určitě trénovala.“ Setřela jí Eva a já nechápala, proč je tak vykolejená, vždyť o nic nejde. Popadla jsem první šišku a snaživě zamířila. Ani jsem si nevšimla, jestli jsem trefila dobře, ale podle jásotu Jarušky a Mirky, jsem pochopila, že se zdařilo. Ten samý perfektní hod jsem zopakovala ještě dvakrát, i když se mi trochu třásla ruka a jako jediná holka skončila se třiceti body.

   „Hraješ šipky?“ zeptal se Roman překvapeně, když jsem si oprášila ruce a opřela se o strom.

   „Ne proč?“ zeptala jsem se s úsměvem. „Jsem prostě jenom tak dobrá!“

   „I ty moje šikulko.“ Zasmál se a zadíval se na děti. Zrovna přišly na řadu jeho kluci. Nevedlo se jim zrovna nejhůř a já doufala, že moje holky budou stejně tak dobré. Disciplína byla za chvíli za námi a my se vydali za Jarmilou a Naďou, které nás vedly, dále do lesa. Naďa si zapsala pečlivě všechny výsledky, zkontrolovala jestli něco nechybí a zaklapla desky. Děti se vesele pošťuchovaly, skákaly přes pařezy, motaly se mezi stromy a já nechápala, kde berou pořád tolik energie. Dokonce i Alenka byla dneska docela veselá.

   „A teď úkol číslo dvě.“ Zastavila náhle Jarmila a vytáhla z kapsy stopky. „Rozdělte se na družstva, vedoucí a čtyři děti a najděte si jeden společný klacek.“ Nechápavě jsem povytáhla obočí a čekala, co z tohohle vzejde. Jarmila udělala mezi dvěma stromy nohou čáru do jehličí a dirigovala první skupinu, aby se všichni postavili za sebe.

   „První vezme klacík a vyběhne mezi těmi stromy, oběhne támhleten označený buk, proběhne kolem toho velkého kamene a vrátí se sem, kde předá klacík dalšímu. Všechno se opakuje, dokud se nevystřídají všichni a já stopuji celkový čas.“ Vysvětlila, co mají dělat a odmávla prvního ze skupiny. Chlapec se při otočce u buku málem přerazil, ale pak nakonec doběhl v pořádku do cíle a vyslal na trasu dalšího. Asi tak za deset  minut došla na řadu naše skupinka a já se odvážně postavila mezi holky. Jaruška držela odvážně jako první na řadě klacík a Alenka, která stála přede mnou jako poslední z nich, se na mě otočila.

   „Já ale neumím běhat moc rychle.“ Usmála se nešťastně. „Co když to zkazím.“

   „Určitě ne.“ Pohladila jsem ji po vlasech, ale by uklidnila. „Hlavně opatrně, ať nezakopneš a neublížíš si. Když poběžím pomaleji, ale nikde se nezdržíš, bude to stejně rychlé.“

   „Myslíš?“ podívala se na mě a povzdechla si.

   „Určitě.“ Přikývla jsem. „A podívej, já mám dlouhý nohy, budu dělat pak velký skoky a doženu to!“

   „Tak jo.“ Odpověděla už šťastně a začala povzbuzovat Jarušku, kterou právě Naďa odmávla na trať.

   „Rychle, rychle..“ skandovaly jsme společně a Jaruška během chvíle vtiskla klacek do ruky Mirce, která vyběhla jako vítr a udýchaně se opřela o strom. Šlo to ráz naráz a za chvíli jsme trasou proběhly všechny. Alenka samozřejmě zvládla úkol stejně rychle jako ostatní děvčata a o to větší radost pak měla, když jsme zjistily, že jsme byly z dívčích družstev nejrychlejší. Na Romana a jeho kluky jsme samozřejmě neměly, protože jejich čas byl absolutně nejlepší.

   „Ale my jim to ještě nandáme!“ mrkla jsem na holky a ty se jen usmívaly.

   „Zatím blahopřeji.“ Vlepila jsem pusu Romanovi, který ke mně zrovna došel. „V běhu jste nejlepší!“

   „Jaký zatím?“ povytáhl nechápavě obočí. „A nejenom v běhu jsme nejlepší, víš!“

   „Nemachruj!“ usadila jsem ho a oba jsme se zasmáli, protože jsme si vzpomněli na kluky na hřišti.

Mezitím nás už Jarmila hnala lesem dál a slibovala další disciplínu.

   „Takže tady hezky zalehnete a pěkným plazením, zadeček samozřejmě u země, se přemístíte na druhou stranu.“ Ukázala Naďa na travnatý palouček. „Je to prozkoumaný, všude je jen heboučká  tráva, nikde žádný skrytý kámen, takže neutrpíte.“

   „No nazdar.“ Povzdechla jsem si a protočila oči. „To budeme vypadat.“

   „Čas měřím každému zvlášť, ale v rámci týmu se pak zase sčítají, takže se neplazíte jen za sebe!“ oznámila nám ještě Jarmila a vytáhla zase stopky.

   „Co když tam budou pavouci?“ zatahala mě Věrka za ruku a upřela na mě vyděšený pohled.

   „Neboj, kluci se plazí první, takže i kdyby tam nějací byli, tak je určitě vyplaší.“ Uklidnila jsem ji z úsměvem. Sama jsem z toho taky žádnou radost neměla, pavouci a brouci mi sice nevadí, ale kdoví co se tam ještě může schovávat. Tráva byla dost vysoká, zpola uschlá velkým horkem a já jen doufala, že se tady nevyskytují žádní hadi. Nevím, jestli to samé napadlo i Naďu, ale svědomité prošla celou trasu  s klackem v ruce a prohrabovala jím trsy trávy.  

   „Tak začínáme.“ Postavila se k cíli a Jarmila poslala prvního lezouna na věc. S napětím jsem čekala, až na nás přijde řada. Věrka prolezla trať úplně nejrychleji z dětí a já věděla, že jen kvůli tomu, že už chtěla zase stát na nohou a hlavně trošku dál od potencionálních pavouků lezoucích v trávě. Postavila jsem se na start hned po ní a když Jarmila tleskla, obětavě se vrhla na zem a pokoušela se dostat do cíle.

   „Drž ten zadek u země, takhle by ti ho ve válce ustřelili!“ zaslechla jsem za sebou Romana se smíchem a lezla statečně se zaťatými zuby dál. Já mu dám, zpracovávala jsem v duchu pomstu a proklínala ho za jeho hecování, protože ostatní se samozřejmě přidali a dokonce mi i tleskali. Konečně jsem byla v cíli a vyskočila na nohy. Naďa mi oznámila s uznalým úsměvem čas.

   „Tak to je zatím rekord, Iveto!“ oznámila mi po chvíli, když sjela očima sloupeček výsledků. „Byla si jako had.“

   „Díky.“ Usmála jsem se. K hadovi mi teda zrovna přirovnávat nemusela, ale přesto mi hřála pochvala u srdce. „Kde jsi, ať tě uškrtím!“ vzpomněla jsem si na Romana, který musel být někde tady v cíli, protože tuhle disciplínu se svou skupinou absolvoval jako první.

   „Tady.“ Vykoukl odvážně a když jsem se na něj vrhla, popadl mě do náručí.

   „Pusu, pusu!“ začaly skandoval moje holky. „Zaslouží si to, je první!“ oznámila mu Jaruška a Roman mě teda s úsměvem políbil.

   „S tím zadkem jsem to samozřejmě nemyslel vážně.“ Vysvětlil mi. „Chtěl jsem tě jen vyhecovat.“

   „Opravdu vtipný.“ Podotkla jsem a Roman mi vytáhl stéblo trávy zachycené na rukávu.

   „Ta tráva už se asi nevzpamatuje.“ Ukázal na zválenou trasu, jako bych za to mohla já sama. Vlepila jsem mu lehký výchovný pohlavek a s úsměvem se zadívala na Evu, která právě byla v půlce trati. Místo plazení lezla spíš po čtyřech a Jarmila ji musela několikrát napomenout, ať pořádně zalehne, jinak ji diskvalifikuje. Eva si očividně nechtěla umazat tričko a kontakt se zválenou trávou jí asi taky nepřipadal moc přitažlivý. Konečně stanula s funěním v cíli.

   „To byl ale blbej nápad.“ Oznámila Nadě a popošla znechuceně stranou.

Soutěží bylo ještě několik, včetně házení žabek na hladině rybníka, při které se mi vedlo také velmi slušně, hledání tří druhů léčivých bylin, ve které jsme byly s holkama nejrychlejší a akrobatické přehlídky na louce. Hvězdy se mi příliš nevedly, ale kotouly se zdařily velmi dobře a to dokonce i pozadu. Už se mi pak sice točila hlava, ale děvčata mě šťastně objímala, protože jsme ukořistily zase docela slušný počet bodů. Když jsme se konečně dokodrcaly zpátky do tábora, všichni unavení, ale vysmátí, s radostí jsem zalezla do sprchy a nechala na sebe dopadat vlažnou vodu. Byla jsem zpocená a unavená, ale spokojená. Užili jsme si skvělé odpoledne. Za půl hodiny jsme zase měli sraz a Jarmila s Naďou slíbily, že zatím spočítají výsledky. Měla jsem jen za úkol vyzvednout v jídelně igelitovou tašku s buřty, kterou měl přivézt z města hajný Jarda a dostavit se s nimi k ohništi. Vylezla jsem ze sprchy, oblékla se do čistých věcí, pročesala si vlasy a vyrazila do chaty. Jen jsem hodila špinavé věci na zem ke skříni a chvátala pro buřty, protože od táboráku už se ozývaly dětské hlasy.

   Než jsem se vrátila, šlehaly do vzduchu vysoké plameny a Eva krájela na dřevěném stolu připravený chleba. Položila jsem tašku s buřty vedle ní a pokusila se přehlušit děti.

   „Každý si rychle sežeňte nějaký klacek, ať si to můžeme opéct!“ zakřičela jsem do davu, ale chvíli mi  trvalo, než se mi podařilo děti zaujmout a  rozběhly se všemi směry. Za chvíli se začaly vracet k klacky a já se činila, abych mohla každému napíchnout nařezanou pochoutku jako správného ježečka.

   „Opatrně, ať je hned nespálíte.“ Nabádala jsem je, protože mi bylo jasné, že je hned strčí do nejprudšího ohně. „Komu spadne, má smůlu.“ Za pár minut už jsme seděli všichni kolem ohně na pařezech, které byly místo sedátek a soustředili se na opékání. Oheň pěkně praskal, buřtíky se pomalu otevíraly do nařezaných tvarů jako květinky a překrásně voněly. První nedočkavci už se do svojí pochoutky nedočkavě zakousli a mastnota jim stékala po bradě. Ohlodávali klacek jako správné myši a s plnou pusou se překřikovaly, protože vytipovávaly vítěze.

   „Jezte nebo vám zaskočí!“ okřikla je Jarmila. „Při jídle se nemluví.“

   „Tak už nám to řekni!“ překřikovali se kluci. „Kdo vyhrál?“

   „Až se najíme, pak to prozradím a začneme s odměnami. Dřív ne.“ Usadila je. „Dočkej času jako husa klasu.“ Odrazila toho nejzvědavějšího a věnovala se dál opékání.

   Konečně i ti největší loudalové dojedli poslední sousto. Pak jsme je zahnali  umýt si ruce a zamaštěné tváře   a Naďa konečně otevřela svůj sešit, do kterého zapisovala celou dobu pečlivě výsledky.

   „Takže to vezmeme po družstvech.“ Začala. „Jako třetí nejlepší se umístilo družstvo pod vedením Robina!“  Ozval se nadšený křik a Robin se ocitnul v obležení svých chlapců. „Jako druhé nejlepší a jediné pod vedením dívčím..“ odmlčela se. „ ..to je družstvo pod vedením Ivety!“

   „Fakt?“ vydechla jsem překvapeně a Roman mi vlepil pusu.

   „Šikulky!“ pochválil nás všechny, protože v tu chvíli už na mně visely Jaruška s Mirkou. Věrka mi objímala zezadu a Alenka, která stála přede mnou, hladila po ruce. Hlasitě jsme zajásaly a Naďa mohla konečně pokračovat. „A první nejlepší je Roman a jeho kluci!“

   „Šikulkové!“ pochválila jsem ho stejně jako on mě a vrátila mu tu pusu. Kluci křičeli radostí a Roman si toho nejmenšího posadil na ramena, aby s ním oběhl vítězně kolem ohně. Všichni ostatní mu zatleskali a Roman se šťastně posadil po chvíli zpátky.

   „A teď jednotlivě!“ pokusila se nás Naďa přehlušit. „Rozhodla jsem se děti a vedoucí vyhodnotit zvlášť, aby to bylo spravedlivé. Takže děti. Jako první Marek, druhý Martin, třetí Jakub, hned jako čtvrtá a první holka Jaruška, pátý Mirek, šestá Monika…“ takhle pokračovala až do konce a vyhodnotila postupně všechny děti. Poslední se samozřejmě netvářili příliš nadšeně a první naopak jásali jako blázni. Jaruška se cítila samozřejmě jako absolutní vítěz, protože ji přemohli jenom kluci a z holek byla právě ona ta nejlepší.

   „A teď vedoucí.“ Ohlásila Naďa. „Takže první a nejlepší Roman, absolutně nej ve všem, druhý Robin, třetí Iveta, výborně Iveto, čtvrtý Pepa, chybělo ti jen málo, v těch hodech šiškou jsi byl přemožen, pátá já osobně, šestá Jarmila a jako poslední Eva.“  Mezi jejím předčítáním se ozýval potlesk a holky mi blahopřály.

   „Jsme nejlepší.“ Usmála se na mě Jaruška. „Ty jsi taky první mezi holkama jako já!“

   „Nejlepší!“ potvrdila jsem jí, aby měla radost a nechala se popadnout do náručí od Romana, který se mnou zatočil kolem dokola, až se mi zamotala hlava.

   „A teď to nejlepší!“ vykřikla Jarmila a počkala, až se trošku utišíme. „První družstvo ukládá úkol tomu nejhoršímu. Nejlepší byl Roman a jeho kluci, to už víme a nejhorší..“ zalistovala svým notýskem, „..nejhorší bylo družstvo pod vedením Evy.“    

   „Tak co si na ně vymyslíme, kluci?“ obrátil se Roman na svoje svěřence.

   „Půjdou nám uklidit chatku.“ Vykřiknul malý Pavlík. „Dneska jsem si vyndaval ze skříně  tričko, když jsme šli do lesa a ono byla až vespodu a všechno to na mě vypadlo.“

   „Moje věci taky?“ obrátil se na něj Tomáš, který s ním sdílel skříň a když Pavlík zkroušeně kývnul, přidal se k němu. „Určitě uklízet!“ prohlásil.

   „Vy jste pánové pěkně vyčůraní!“ postavila se Eva a holky začaly brblat, protože se jim to očividně nelíbilo.

   „Vyčůraní, nevyčůraní.“ Přerušila ji Naďa. „Právo na to mají a vy máte tedy určený úkol.“

   „Hmm.“ Zabručela už jen Eva, posadila se zpátky na místo a radši mlčela, protože jí bylo jasné, že nejhorší jsou holky stejně jenom kvůli ní.                 

   „Nejlepší z vedoucích je opět Roman a nejhorší Eva. Takže další úkol čeká opět na Evu.“ Podívala se Jarmila do papírů a zasmála se. „Dneska budeš mít asi hodně práce, jestli bude chtít uklidit i Roman v jejich chatce. Pepovi se podařilo dneska vysypat jedinou kytku, která tam je na zkrášlení objektu, jak jsem si všimla a ani Robin s Romanem nejsou moc pořádkumilovní, takže o nějakém zametání asi zatím nebyla řeč.“

   „No to snad ne!“ vyskočila zase Eva a obrátila se na Romana. „Doufám, že si vymyslíš něco lepšího! Uklízet se mi už teda opravdu nechce.“

   „A co by se ti teda chtělo?“ zasmál se Roman a čekal vyčkávavě na odpověď.

   „Nevím.“ Pokrčila rameny. „Třeba bych tě mohla přede všemi políbit.“ Navrhla a mrkla na něj.

   „To není zapotřebí.“ Pokrčil rameny a přitáhl si mě k sobě. „To už obstarává někdo jiný a velmi dobře.“

   „Třeba ne.“ Ušklíbla se. „Nemáš s čím porovnávat.“

   „A ani nechci.“ Odpálkoval ji.

   „Ale no tak!“ přerušila je Jarmila. „Dejte pokoj a ty Romane něco vymysli, kluci ti určitě rádi pomůžou.“

   „Tak já bych byl taky pro ten úklid.“ Pokrčil rameny Pepa. „Ta kytka se fakt vysypala úplně všude.“

   „Takže je rozhodnuto.“ Tleskla Naďa, když se Roman neměl k odpovědi a Robin taky souhlasně pokyvoval. „Aspoň budeme mít trošku čisto.“

   „A teď ještě medaile dětským přeborníkům.“ Vytáhla Jarmila čokoládové placky zavěšené na barevných mašlích a přerušila trapnou atmosféru. Eva se totiž cítila velmi uraženě a taky se podle toho tvářila. Jarmila s Naďou začaly zavěšovat dětem medaile podle pořadí, od největší do nejmenší,  a ty jen výskaly radostí. Celý večer už probíhal ve skvělé náladě, pouze jsem se pohledem vyhýbala směru, kde seděla napučená Eva a cítila se velmi dobře. Zepředu mě hřál oheň, ze strany se o  opíral a objímal mě Roman, který hřál snad ještě víc než ty plameny, které šlehaly skoro až k nebi a já se cítila jako nejšťastnější kočka pod sluncem. Skoro jsem i předla.

   „Vezu třešničky!“ vystoupil Jarda z džípu a zvedl nad hlavu košík plný lákavě červených třešní. V tom okamžiku byl doslova obsypaný dětmi, které se na něj sápaly a snažily se ukořistit nějaké plody.

   „Opatrně, vždyť mě rozmačkáte.“ Odháněl je jednou rukou a otevřel i zadní dveře. „Mám jich ještě plno!“ uklidnil je a ukázal do auta. „Ještě tři košíky, nemějte strach.“

   „Jéé.“ Vydechly děti překvapeně a  ti nejbližší si nabraly plné hrsti.

   „A dost!“ vložila jsem se do toho a odehnala je. „Budete špinavý a všechno rozmačkáte!“

   „Ahoj.“ Pozdravil mě Jarda. „Jdeš mě zachránit od těch malých pijavic? Vrhly se na mě jako blázni.“

   „Čau.“ Usmála jsem se. „To víš, to jsou taky nápady, vyvolávat, že máš třešně. Mohlo ti být naprosto jasné, že se po nich můžou utlouct a vezmou tě hned útokem.“

   „Pomůžeš mi s tím do kuchyně?“ ukázal na ostatní košíky. „Dám do kuchařce, ať z toho něco vymyslí, kdyby je děti snědly všechny hned, tak jim bude špatně.“

   „To v každém případě.“ Souhlasila jsem a chopila se košíku. „Bude lepší, když jim je rozdělí do misek k obědu nebo k večeři a taky by se mohla upéct bublanina.“

   „Dneska ti to nějak sluší.“ Opustil náhle Jarda téma třeští a zálibně se na mě zadíval. „A jsi už pěkně opálená!“

   „Dík.“ Odpověděla jsem krátce a vytáhla z auta druhý košík.

   „A ty krátké šatičky jsou fakt moc rozkošné.“ Pokračoval v lichotkách a já se pomalu začínala červenat.

   „Co tady vyvádíte?“ ozvalo se najednou za námi a já poznala Romana.

   „Jarda přivezl dětem třešně, tak mu je pomáhám odnést do kuchyně.“ Odpověděla jsem a předala mu jeden košík. „Můžeš se zapojit do pracovního procesu.“

   „A rozkošné jsou ty třešně nebo něco jiného?“ zeptal se náhle a tázavě povytáhl obočí. „Mám pocit, že jsem zaslechl kousek vašeho rozhovoru.“

   „Třešně sice taky.“ Zasmál se Jarda. „Ale mám pocit, že Iveta ještě víc. Zrovna jsem jí chválil šaty. Je totiž moc hezká.“

   „To vím už dávno a bez tebe.“ Odpověděl mu Roman a zamračil se. „Tak to ni na nezkoušej.“

   „Co blbneš kámo.“ Zvedl Jarda ruce nad hlavu v obranném gestu. „Můžu jí snad pochválit, když jí to vyjímečně sluší.“

   „No tak, kluci!“ přerušila jsem je. „Chopte se raději těch košíků, jinak nám tady ty třešně zatím přezrají!“

   „Jo.“ Zahučeli oba dva najednou a Roman mě objal demonstrativně kolem pasu a vlepil mi pusu.

   „Opravdu ti to moc sluší.“ Pošeptal mi. „Ale právě proto by ses neměla přibližovat k takovým, jako je on!“ trhnul hlavou směrem k Jardovi, který vyndával poslední košík z auta.

   „I ty můj žárlivče.“ Podrbala jsem ho škádlivě ve vlasech a zachytila Jardův pohled. Zíral na nás zcela nepokrytě a já měla chuť mu poradit, ať zavře pusu, jinak mu do ní vletí moucha! Vybrala jsem si z košíku ty nejhezčí třešinky dvojčátka a pověsila si je za ucho.

   „Já chci taky.“ Žadonila Věrka, která si toho všimla a zatahala mě za ruku. Vylovila jsem z košíku ještě jedny a zavěsila jí je za ouško. „A tyhle vezmi Alence.“ Vrazila jsem jí do ruky ještě jedny dvojčátka a popleskala jí po zadečku, aby už odběhla.

   Roman zrovna poděloval ještě pár kluků, kteří se nenechali původně rozehnat a každému pustil do dlaně několik plodů.

   „A neflusat po sobě pecky!“ napomenul je a zahrozil na ně pěstí. Rozběhli se pryč, jako když do nich střelí a my jsme mohli konečně v klidu odnést ještě skoro plné košíky do kuchyně. Já jsem si dovolila po cestě ovšem ujídat a vzhledem k tomu, že třešně chutnaly opravdu moc dobře, povážlivě jich začalo ubývat.

   „Jé, třešně!“ zajásaly holky, které si hrály u jídelny o zeď nějakou hru s míčem a okamžitě se k nám vrhly. Hodila jsem každé pár kuliček a rychle zapadla za klukama do jídelny.

   „To jsem opravdu netušil, že budu mít s třešněmi takový ohlas.“ Pokrčil Jarda rameny. „Kdybych je nechal, snědly by je i s košíkama hned u auta, co?“

   „To v každém případě.“ Přikývla jsem souhlasně hlavou a postavila košík na výdejový pult.

   „Paní Pátková, jste tady?“ nahnul se Roman dovnitř a zakřičel na kuchařku. Za okamžik se vybatolila na svých krátkých nožkách a spráskla ruce nad tím nadělením.

   „Co s tím budu dělat?“ podivila se, ale já věděla, že už v duchu plánuje. Jablka minule totiž zpracovala v rekordním čase. Přinesli jsme je s dětmi ze sadu a co jsme nestihli sníst po cestě a na svačiny jsme dali do kuchyně. K snídani nás každého čekal voňavý kousek závinu posypaného cukrem.

   „Vždyť vy si s tím poradíte.“ Usmála jsem se. „Nechte nějaké čerstvé ať má každý po večeři misku a zbytek nějak zužitkujte.“

   „A co takhle bublanina?!“ zvedla do vzduchu prst a vyčkávala na odpověď.

   „Je to na vás.“ Pokrčila jsem rameny a otočila se na kluky. „Ale vzhledem k tomu, jak se tihle dva olízli, myslím, že to máte schválené!“

    „Tak to jsem opravdu ráda.“ Založila na chvíli ruce v bok a pak už se chopila košíků. „Jdu péct!“ Všichni jsme se s ní rozloučili a vyšli zpátky ven na sluníčko.

   „Večer si přijedu pro ty košíky, tak ať vám ty třešně chutnají. Ahoj.“ Rozloučil se Jarda a nasedl do džípu.

   „Přijeď včas, ať na tebe zbyde nějaká ta bublanina!“ usmála jsem se a když se rozjel, zamávala mu.

   „Doufám, že se večer nezdrží dlouho.“ Podotknul Roman a já se na něj udiveně zadívala. Že by opravdu žárlil? V tom případě mě opravdu miluje!      

   „Tak jak to jde?“ zeptala se mě nečekaně Eva, když jsem si skládala vyprané spodní prádlo do šuplíku a ona právě vešla do naší chatky.

   „Co jako?“ otočila jsem se na ni udiveně.

   „Myslím Romana.“ Upřesnila mi a dosedla na postel. Zkroutila pod sebe jednu nohu, rafla si z velkého jablka, až jí vystříkla šťáva na bradu a vyčkávavě se na mě zadívala.

   „Co přesně chceš slyšet?“ zeptala jsem se a otočila se k ní zase zády. Přerovnávala jsem v šuplíku věci a přemýšlela, o co jí jde.

    „Prosti si chci pokecat, ne?“ svalila se na postel a zůstala ležet na zádech. „Normální holčičí povídání, to neznáš?“

    „Znám.“ Přikývla jsem. „Ale jestli ti jde o nějaké svěřování, musím tě bohužel upozornit na to, že jsem spíše uzavřený, samotářský typ a svěřuji se se svými pocity málokdy.“ Odříkala jsem jí klidně.

   „Učíš se psychologii, nebo co?“ vyprskla.

   „Mimo jiného taky.“ Odpověděla jsem vážně a zabouchla skříňku. Složila jsem si ještě ručníky a posadila se na svou postel. „Ty se snad se mnou chceš o něco podělit, nebo tě pouze zajímal můj vztah s Romanem? Já jen, že ten náhlý zájem.“

   „Tak sorry, jestli ti snad připadalo, že ti toho tvého drahouška balím, ale já už jsem holt taková!“ posadila se prudce na posteli a zadívala se na mě. „Máš s tím nějaký problém?“

   „Já?“ zeptala jsem se udiveně. „Myslím, že s tím musíš mít snad problémy ty, ne? Taková povaha asi není právě ideální na nějaké kamarádské vztahy.“

   „Vzhledem k tomu, že spolu obýváme tuhle chatku a ještě pár dní budeme..“ odmlčela se a mávla okolo sebe rukou, aby zahrnula celé naše bydlení. „Myslím, že bychom mohly být trošku lepší kamarádky, nemyslíš?“

   „Možná jo.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale svěřovat se ti asi fakt nebudu, promiň. Mám jednu jedinou kamarádku, se kterou se znám už od školky, které řeknu všechno, co chci, ale ani ta o mě neví úplně všechno.“

   „Takže se svěřuješ deníčku, nebo chodíš někam šeptat do vrby?“ usmála se na mě pobaveně.

   „Ani jedno nehrozí.“ Odpověděla jsem. „Prostě si vystačím sama. A nevím, co je na tom tak divného.“

   „A tvoje máma ví, s kým třeba chodíš nebo jakej kluk se ti líbí?“ zeptala se náhle po delší odmlce.

   „Ani ne.“ Zakroutila jsem hlavou. „Neptá se a já nevyprávím, maximální jí vždycky něco dojde. Třeba jako, že když stál Roman před naším domem a já se třikrát ukopla, než jsem byla schopná dojít od vchodu do auta, protože jsem se pořád ohlížela. To se mi pak zeptala, jestli se mi ten chlapec snad nezačíná líbit.“

   „A nezačínal?“ ušklíbla se.

   „Kdyby teprve začínal.“ Vyprskla jsem. „Sledovala jsem ho už pěknou dobu.“

   „To já bych se mámě asi svěřovala.“ Vyhrkla najednou Eva a mě to konečně došlo. Vyprávěla mi přece, že žije jenom s babičkou, protože od nich maminka odešla.

   „To si jenom myslíš!“ mávla jsem rukou. „Když nic neřekneš, nemůže ti nic zakázat a když prozradíš jen něco, stejně si to dá dohromady a je to stejný. A všechno říct nemůžeš nikdy. Neblázni.“

   „To je taky fakt.“ Zasmála se křečovitě. „Takže já mám snad nakonec svatej klid. Jenom bábinka, kdyby pořád nevyzvídala.“

   „To víš, když tě má na starosti a jste samy dvě, to se ani nedivím.“ Pokrčila jsem rameny.

   „No právě, má totiž pocit, že mi musí nahradit mámu i tátu dohromady a to je celkem katastrofický scénář.“ Vzdychla si a dokousala jablko. Velkým obloukem vyhodila okusek otevřeným oknem a přesedla si ke mně na postel. „Stejně by mě zajímalo, jaký to je, mít rodiče.“ Prozradila mi.

   „Někdy katastrofa.“ Zasmála jsem se a dloubla do ní. „Radši si to ani nepřej vědět.“

Nakonec jsme se tak zabraly do hovoru, že jsme ani nestačily sledovat hodiny. V duchu jsem žasla nad Evinou proměnou. Když chce, dokáže být docela fajn holka. Pokecaly jsme si jako dvě nejlepší kamarádky a já nestihla žasnout nad jejím vyprávění. Bydlení s babičkou asi opravdu není to pravé. Ta její se totiž podle vyprávění nedala s tou mojí ani srovnat. Já bych si totiž život v babiččině chaloupce představit dovedla. Vždyť jsem tam strávila z každých letních prázdnin minimálně měsíc a půl a o jarních jsem tam byla většinou také.

    Eva to ale asi opravdu nemá lehké, pomyslela jsem si a v duchu si předsevzala, že se budu trošku víc snažit, abychom spolu vycházely o něco lépe než doposud. Pokud se mi ovšem nebude vrhat před mýma očima na Romana!      

  

   Ležela jsem na dece a vystavovala záda slunečním paprskům a zároveň Romanovým dotykům. Už delší dobu nelenil a neustále mě šimral utrženým stéblem trávy po zádech. Kreslil mi tam různé obrazce, písmena a srdíčka a já držela jako pejsek, kterého někdo drbe za ušima. Bylo to tak krásné, až mi běhal mráz po zádech.

    „Nepřestávej.“ Napomenula jsem ho, když oddálil stéblo od mých zad a zvedla hlavu, abych se podívala, co se děje.

   „Jen se dívám, co tam vyvádí.“ Ukázal směrem k rybníku a zadíval se do dálky. Dnes jsme si spolu lehli s dekou  kousek dál od vody, aby nás nerušily děti a nebylo na nás tolik vidět. Pepa s Robinem si je dnes vzali všechny na starost a uspořádali jim zápas v provizorním vodním pólu.

   „Jde jim to, co?“ usmála jsem se a zadívala se na děti. Na každém straně bylo šest dětí a snažily se všemožně odpinknou míč do provizorní branky svých soupeřů. Ostatní děti seděly na břehu, povzbuzovaly týmy a čekaly, až na ně dojde řada.

   „Docela jo.“ Odpověděl a zasmál se, protože Robin jako rozhodčí dostal právě míčem přesně do obličeje.

   Položila jsem si hlavu zase na deku a přivřela oči. Najednou jsem ucítila na zádech Romanovu ruku. Šimral mi za krkem, pak mezi lopatkami a stále níž. Když mi vjel rukou pod kalhotky, nadzvedla jsem se a pleskla ho lehce přes ruku.

   „Tady?“ napomenula jsem ho. „Vždyť na nás mohou vidět.“

   „Neboj, jsme schovaný, ta tráva je dostatečně vysoká.“ Snažil se mi uklidnit a nenechavou rukou pokračoval v průzkumu. Vzala jsem mu jeho ruku do svojí a převrátila se na bok.

   „Jsi jako chobotnice.“ Napomenula jsem ho a přitiskla se k němu.

   „Já?“ zeptal se nechápavě a vykroutil se z mého sevření, aby mi jedním rychlým chmatem rozepnul vzadu na zádech sponu od podprsenky.

   „Romane!“ vydechla jsem pohoršeně a pokusila jsem se zachytit oba konce a znovu je zapnout.

   „Nech to.“ Pošeptal mi a strhl si mě těsně na sebe. „Opravdu sem není vidět.“

   „Jenom aby..“ zašeptala jsem, ale na další slova už jsem se nezmohla, protože mi zacpal pusu vášnivým polibkem. Jeho ruce mi putovaly po těle a já cítila příjemné mravenčení až v konečcích prstů na nohou. Podprsenku mi stáhl úplně a odhodil ji vedle nás na deku. Za chvíli se převalil, že jsem se ocitla pod ním a drtil mě svojí vahou.

   „Jsi těžkej.“ Zafuněla jsem, ale na tom, aby ze mne slezl, jsem netrvala. Zasypával mě polibky, rukama mi masíroval prsa a já ho pevně objímala.

   „Jsi nádherná.“ Zašeptal a políbil mě na špičku jednoho prsu.

   „Neblázni.“ Odstrčila jsem ho jemně, protože jsem cítila jeho vzrušení a měla jsem obavy, aby se na nás někde nepřišel podívat. Křik dětí totiž najednou náhle zeslábl. Nadzvedla jsem hlavu, abych se podívala, jestli ještě hrají. Naštěstí se jen střídaly a za chvíli již byly zase všechny ponořené do hry.

   „Neboj.“ Přitiskl mě zase zpátky na deku a pokračoval v laskání.

   „Kde jsou vlastně ty dva ulejváci?“ zaslechla jsem najednou Pepu a ztuhla.

   „Jdou sem!“ zašeptala jsem Romanovi a zpanikařila. Rychle jsem natáhla ruku po podprsence a pokusila se jí zapnout. Roman se odkulil o kousek vedle, lehl si na břicho a zabořil hlavu do deky. Napodobila jsem ho a než k nám Pepa dorazil, vyhlíželi jsme, jako by se nic nedělo a jen jsme se opalovali.

   „Tady se válíte!“ stanul nad námi. „Nechcete jít taky hrát?“

   „Ani ne.“ Otočil se na něj Roman. „Já už jsem tady skoro usnul a ty nás takhle rušíš!“

   „Usnul, jo?“ zachechtal se Pepa. „Tak to jo. Ty taky nechceš, Iveto?“

   „Ne, dík.“ Usmála jsem se. „Chci se ještě trošku opálit.“

   „V tom případě nebudu rušit.“ Omluvil se a chtěl vycouvat. V tu chvíli  se s úsměvem zarazil a ukázal mi na záda. „Jen tak mimochodem, tu podprsenku máš zapnutou špatně, máš to překroucený.“

   „Hmm.“ Zahučela jsem a nahmatala sponu na zádech. Bohužel měl pravdu.

   „Tak to jste asi hodně chvátali, co?“ zasmál se a rozběhl se zpátky k vodě.

   „Já ti to říkala.“ Zahrozila jsem na Romana, ale ten se jenom smál. „To je v pohodě, překroucený ramínko je detail, ještě že nechtěl, abych se postavil já. Myslím, že by asi odhalil, co jsme tady měli načaté!“

   „Jak to?“ podívala jsem se na něj nechápavě. Přitulil se na mě a vlepil mi pusu na špičku nosu.

   „Stačí, abych se tě dotknul a jsem celej vzrušenej.“ Pošeptal mi a já vyprskla smíchy.

   „Tak to by opravdu mohla být zajímavá podívaná!“

   

  

   „Ony se mi smějou!“ ukázala Věrka na Jarušku s Mirkou, když jsem k nim vešla do chatky a rozhlédla se kolem. „Pořád!“ zvolal plačtivě.

   „A proč?“ nechápala jsem. Dala jsem si ruce v bok a vyčkávavě se zadívala na holky, které ani nedutaly. „Tak řekne mi to někdo?“ zvýšila jsem o trošku hlas a pokusila se zatvářit přísně.  V chatce bylo najednou ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík na zem.

   „Že je nevěsta se jí smějou.“ Vysvětlila mi po chvíli tichým hláskem Alenka, které jsem si předtím ani nevšimla a ukázala na Věrku, která si žmoulala nervózně v ruce pramen vlasů.

   „Nevěsta?“ zopakovala jsem po ní nechápavě.

   „Jo.“ Ozvala se konečně Mirka. „Pořád sem za ní dolézá Honza a ona se na něj směje.“

   „Proč by se nesmála?“ podivila jsem se. „Kamarádit se snad může i s klukama, ne?“

   „Ale oni si dávali večer u umývárky pusu!“ vykřikla Jaruška a já šla málem do kolem, protože Věrka našpulila uraženě ret.

   „To není pravda!“ bránila se.

   „Jo, jo, je!“ vykřikly ty dvě a po chvíli jsem je musela umlčet osobně, protože už to zase začalo.

   „Honza a Věrka, ženich a nevěsta!“ prozpěvovaly.

   „Ticho!“ vykřikla jsem a tleskla do dlaní, aby zmlkly. To se mi na chvilku podařilo.

   „A tobě se Honzík líbí?“ zeptala jsem se tiše Věrky, která stála se sklopenou hlavou u dveří.

   „Hmm.“ Zamumlala nezřetelně. „Včera mi přinesl z lesa jahody a borůvky. Natrhal je pro mě sám.“

   „To je ale hodnej.“ Pochválila jsem ho a pohladila Věrku po vlasech. „Nedej na ně.“ Mávla jsem rukou na holky. „Kdyby si jich nějaký takový hezký kluk taky všímal a nosil jim dárky, byly by na vrcholu blaha, víš? A tobě se přitom smějou. Vůbec si jich nevšímej.“

   „Tak jo.“ Zamumlala.

   „A vy dvě si mě nepřejte.“ Otočila jsem se na holky. „Jestli ještě něco takového uslyším, tak něco  uvidíte. Je to přece hezké, když se mají dva rádi, i když jsou ještě malí.“

   „No jo.“ Obrátila Mirka oči v sloup. „Mě je to teda jedno, ať se klidně pusinkujou dál.“

Musela jsem se začít smát, protože se tvářila jako otrávený malajský šíp. Věrku jsem ještě povzbudivě popleskala po ramenou a rozloučila se s holkami. Když jsem vycházela ven, ještě jsem zaslechla Jarušku.

   „No jo, ta je přece taky zamilovaná, viděla jsem je, jak se líbají u lesa!“ žalovala ostatním.

Zakroutila jsem hlavou a zasmála se. Tak vida, nejen mezi vedoucími se rodí láska, musím si dát na Věrku s Honzou pozor, pomyslela jsem si. I když v tomhle věku nic jiného než letmé pusy někde za rohem zatím nehrozí! Zastavila jsem se před jejich chatkou a rozhlédla se po obloze. Nikde nebyl ani jediný mráček a sluníčko slibovalo hřát opravdu naplno. Zálibně jsem si prohlédla ruce a shledala, že už mám opravdu báječnou barvu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale v dohledu nebylo ani živáčka. Všichni nejspíš někam prchli nebo se válejí ve svých chatkám, pomyslela jsem si a usmála se. Stejně mě ty holčičí problémy dostaly na kolena. Ještě teď jsem se musela smát, když jsem si vzpomněla, jak Věrka vysunula krásně ten spodní ret a zatvářila se tak nádherně uraženě, když ji holky začaly provokovat.

   „Co se směješ?“ vybafnul na mě najednou Roman zpoza rohu.

   „Ale nic.“ Mávla jsem rukou. „Byla jsem teď u holek. Měly tam takový menší problém.“

   „A ty jsi ho samozřejmě zdárně vyřešila.“ Usmál se a popadl mě kolem pasu.

   „Opatrně, určitě se dívají.“ Napomenula jsem ho a ukázala zpátky na chatku.

   „A to vadí?“ zeptal se nechápavě a vlepil mi pusu.

   „Budou se mi smát.“ Zakňourala jsem a pokusila se napodobit jejich popěvek. „Iveta a Roman, ženich a nevěsta!“ Zůstal na mě koukat s nechápavým výrazem a já se musela začít smát naplno. Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnila a mohla mu vysvětlit, co jsem u holek vlastně řešila.

   „Tak si jich nevšímej.“ Poradil mi po chvíli vážným hlasem a přivinul mě k sobě, aby mě mohl znovu políbit. V tom jsem zaslechla vrznutí dveří a než jsem se stačila ohlédnout, už jsem jen viděla, jak Jaruška s bouchnutím dveří a se smíchem mezi v jejich chatce.

   „No, jako bych to neříkala.“ Zasmála jsem se.

      

  

 

   „Myslíš, že to přežijeme?“ zeptala jsem se Hedviky, když si nás ráno zavolala a řekla, že na dnešek naplánovala výlet na hrad. „Je pěkný horko a není to zrovna moc blízko.“

   „Když uděláte několik přestávek, tak určitě.“ Zasmála se a ukázala nám naplánovanou trasu. „Pod hradem je pár domků a hospoda, kde mají v létě vždycky i zmrzlinu, takže když děti posilníte, poběží nahoru jako čamrdy.“

   „No nevím.“ Zapochybovala jsem ještě, ale nakonec jsme to Hedvice odsouhlasili.

   „Jdou všechny děti?“ zeptal se ještě Roman.

   „Ano.“ Odpověděla Hedvika. „Jirkovi bylo sice včera trošku špatně, ale dneska se už hlásil, že má hlad, takže předpokládám, že je naprosto v pořádku. Řádil totiž s klukama na hřišti jako černá ruka.“

   „Tak kdy vyrážíme?“ zeptal se Pepa a seskočil ze stolu, kde celou dobu seděl.

   „Můžete za chvíli.“ Pokrčila Hedvika rameny. „Běžte to každý říct svým svěřencům, ať se nějak rozumně oblečou a hlavně dohlédněte na boty a pak si vyzvedněte v jídelně pití. Jsou tam malé džusy v krabičkách, pro každého dva na cestu. Peníze na zmrzlinu má u sebe Roman a pokud si bude někdo chtít koupit něco za svoje, je to možné.“

   „Tak jo, všechno jasné.“ Vyskočil Robin ze židle. „Padáme! Už se těším na tu zmrzlinu. Doufám, že budou mít čokoládovou.“

   „Horší než ty děti.“ Povzdechla si Hedvika a dívala se, jak vybíháme všichni ven. Za půl hodiny jsme dokázali sehnat všechny děti dohromady, zkontrolovat, jestli jsou vhodně obuté a každému nacpat do batůžku dvě pitíčka na cestu.

   „Takže vyrážíme za dobrodružstvím.“ Zavelel Roman a všichni jsme se poslušně vydali za ním.

   „A kam vlastně jdeme?“ vyzvídala Věrka a poskakovala kolem mě.

   „Daleko.“ Prozradila jsem ji. „Takže šetři síly, ať nám v půlce cesty neodpadneš.“

   „Daleko?“ zopakovala po mě a zůstala koukat s otevřenou pusou.

   „Ať ti tam nevletí moucha.“ Upozornila jsem ji a zasmála se. „Na hrad jdeme, vždyť už jsem to říkala.“ Prozradila jsem jí.

   „A budou tam strašidla?“ zeptala se mě po chvíli vážně Jaruška.

   „Maximálně bílá paní.“ Zamyslela jsem se. „A ta nic nedělá.“

   „A upíři!“ ozvalo se najednou za námi a Roman se mi zahryznul do krku.  Děvčata se se zaječením rozběhla na všechny strany a já vyprskla smíchy.

   „Tak to nehrozí.“ Usmála jsem se na holky, když na mě zůstaly vyděšeně koukat s otazníky v očích.

   „Opravdu?“ ujistila se Mirka ještě a nejistě po mě pokukovala.

   „Roman kecá.“ Ujistila jsem je vážně. „A přes den stejně všechny strašidla spí, tak co?“

   „Já je ale probudím.“ Ozval se ihned Roman a já mu musela se smíchem ucpat pusu, protože chtěl pokračovat v líčení nějakých hrůz.

   „Já jsem viděla pohádku a tam byli na hradě jenom trpaslíci.“ Zatahala mě Alenka za ruku. „A ty byli hodní, protože pomáhali ten hrad opravovat.“

   „No vidíš, jenom trpaslíci.“ Rozhodila jsem rukama a zahrozila na Romana, který už zase otevíral pusu k nějakému proslovu. Konečně se děvčata už spokojila s veškerým vysvětlováním, která strašidla  spí ve dne  a která jsou neškodná a zmlkla. Nakonec se zamíchaly mezi kluky a začali se navzájem pošťuchovat. Cesta proběhla nakonec až moc v klidu. Udělali jsme jen jednu zastávku, kde jsme si všichni odpočinuli, děti vypily jedno pití a za chvíli jsme pokračovali dál. Pak jsme se na chvíli zdrželi u louky, kde se páslo několik koní a pár dětí projevilo přání si je pohladit.

   „Jednoho vám přivedu.“ Zasmál se chlapík, který sekal opodál trávu a zamlaskal na ně. Jeden hnědák okamžitě zvedl hlavu a rozběhl se k němu. Děti zůstaly koukat s otevřenou pusou, když k němu kůň doběhl a žďuchnul do něj hlavou.

   „Chce cukr.“ Osvětlil nám pán a zalovil v kapse. Vytáhl kostku a položil si ji na dlaň. Kůň se opatrně sklonil, sebral mu cukr jemně z dlaně a pohodil hlavou, až se mu rozlétla hříva.

   „Tak pojďte.“ Vyzval děti a podržel ho. „Kdo si ho chtěl pohladit?“  Alenka opatrně popošla blíž a natáhla roztřesenou ruku, aby se ho nepatrně dotkla.

   „To musíš pořádně.“ Zasmál se muž a popleskal koně po hřbetě. „Tohle nemohl ani cítit.“ Dívenka se tedy vzchopila a podle ukázky trošku přitlačila. Za chvíli se otočila na ostatní děti s úsměvem od ucha k uchu.

   „Ten je krásně hebkej, pojďte si taky sáhnout.“ Zasmála se a už ho drbala oběma rukama. Několik odvážlivců přistoupilo tedy blíž a napodobilo jí.

   „No vidíte, jak se to koníčkovi líbí.“ Zasmála jsem se a pohladila ho po hlavě. Měl tam bílý flek ve tvaru hvězdy a jak mě muž poučil, určilo mu to i jméno. Hvězda stála jako přikovaná, mezitím jsme se dozvěděli, že je to klisna a nechala se ohlazovat.

   Po hodné době jsme konečně odtrhli děti od koníků, rozloučili se s ochotným pánem a vydali se na další cestu.

   „Zpíváme.“ Ozvala se najednou zepředu Jarmila a načala nějakou písničku. Děti se po chvíli přidaly a vykračovali jsme pěkně do rytmu.

   „Je lepší doma sedět a louskat buráky!“ vyřvávali kluci a všichni jsme klopýtali po kamenité cestě. Byla čím dál hůř schůdná a všichni jsme měli za chvíli jazyky až na vestě.

   „Umírám!“ vydechla jsem a pokusila se klesnout do trávy u cesty, ale najednou mě uchopily něčí ruce a Roman mě popadl do náručí.

   „Zachráním tě.“ Pronesl vážným hlasem a děti se začaly smát. „Odnesu tě až na místo, abys tady nezhynula bídnou smrtí.“

   „Dobře.“ Přikývla jsem a ovinula se kolem něj jako chobotnice. „To si nechám líbit.“

   „Já chci taky, já taky!“ začaly se na nás najednou sápat děti a Roman byl nucen mě po pár krocích položit, protože by byl pod jejich náporem padnul.

   „Vydržte, už jen pár kroků!“ zakřičel na nás Pepa, který byl v čele naší výpravy. „Už vidím tu slibovanou hospodu!“

   „V tom případě běžíme!“ popadl mě Roman za ruku a já se pokusila nezaplést si nohy.

   „Pokud nemají čokoládovou, tak mě to zabije.“ Prohlásila jsem ponurým hlasem a upřela oči do dáli.

   „A dokonce mají i otevřeno!“ ozvali se kluci zepředu a já protočila oči. To by ještě taky chybělo, aby bylo zavřeno! Myslím, že jediná vidina zmrzliny nás držela všechny ještě naživu.  Děti se nadšeně rozběhly a vzaly hospodu útokem.

   „Já to pak zaplatím najednou!“ zamával Roman nějakou bankovkou nad hlavou, aby si ho vyplašená dívka, která stála u stroje na točenou zmrzlinu, vůbec všimla. Tolik zákazníků pohromadě zřejmě už dlouho neviděla. Za chvíli každý z nás držel kornoutek s ledovou pochoutkou a všichni jsme si pochutnávali.

   „Mlaskáš jako čurýk.“ Napomenula jsem Věrku, která se olizovala až za ušima.

   „Taťka to taky říká.“ Usmála se a olízla si prsty, protože ji zmrzlina už stékala po kornoutku. „Já za to ale nemůžu, když mi to tak chutná..“

   „Ach jo, to je něco s tebou.“ Povzdechla jsem si a otřela jí šmouhu od čokoládové z tváře. „Tak to alespoň jez jenom pusou.“

   „Já se snažím.“ Pokývala vážně a kápla si na tričko. „Ale většinou se mi to nevede.“ Pravila sebekriticky, když rozmazala roztékající se hrudku po celém břichu. Obrátila jsem oči v sloup a raději jen mávla rukou. Už jsem ji raději neobtěžovala a posadila se do trávy vedle Romana, který už za nás  za všechny zaplatil a dokousával právě v klidu svůj kornout.

   „Tak už jsi osvěžená?“ usmál se na mě, když jsem se vedle něj zkroutila.

   „Na chvíli.“ Odpověděla jsem skepticky. „Ještě že už to není daleko.“

   „Už jenom kousek.“ Ukázal po cestě směrem ke kopci. „Támhle se vyhoupneme na ten vršek a hned za tím křovím už je hrad vidět.“

   „Hrad?“ povytáhla jsem obočí. „Takový rozvaliny. Pochybuji, že je tam ještě nějaký kámen na kameni, kam patřil.“

   „No, moc už ne.“ Přiznal Roman po chvíli. „Ale je to tam docela hezký.“

   „Tak jdeme dál?“ vyrušila nás z hovoru Jarmila, který vstala z lavičky opodál a tleskla do dlaní. „Už jste si všichni odpočinuli?“ Ozvalo se jen neidentifikovatelné mručení, ale děti se postupně začaly zvedat.

   „Tak nám asi taky nic jiného nezbude.“ Povzdechla jsem si a nechala se zvednout ze země od Romana, který už vyskočil. „Hurá na hrad.“

   „To znělo teda nadšeně.“ Zasmál se Pepa, který mi zaslechl a rozřehtal se. Udělala jsem na něj protáhlý obličej a nechala se dostrkat mezi děti, které už se řadily na cestě.

   „Takže pochodem vchod!“ zavelel Robin, který byl vepředu s Naďou a pobídl nás mávnutím ruky.  Cesta už opravdu netrvala dlouho a za pár minut jsme se vyhoupli na vršek, odkud už bylo ke hradu, co by kamenem dohodil.

   „Jé, tady je to hezký!“ obdivovala děvčata okolí rozvalin, kde kvetly různé lesní i luční květy a trávy, když jsme se přiblížili až k hradu. Kluci se zase ihned začali prohánět po kamenech, které spadaly z hlavní zdi.

   „Opatrně, ať si nevyvrkne někdo nohu!“ napomenul je Roman, ale nikdo ho příliš neposlouchal. Zachytila jsem se o zeď a velkou dírou prolezla dovnitř. Vypadalo to, že jsem nejspíš v nějaké místnosti, které sice už chyběl strop a stěny také už nebyly celé, ale musela být kdysi pěkně velká.

   „Támhle je věž!“ ukázal mi Roman, který prolezl hned za mnou. „Ještě loni se dalo vylézt kousek nahoru a pak z nějakého cimbuří, nebo co to mělo být, se dalo vidět až dolů do vesnice.“

   „Fakt?“ zeptala jsem se a popošla blíž. Bohužel vchod do věže už byl zasypaný kameny a zarostlý nějakým keřem.

   „Pojď, zkusíme to kolem.“ Popadl mě za ruku a táhnul mě za ruku jiným směrem. Ohlédla jsem se dozadu, co dělají děti, ale s ulehčením si všimla, že jim nejspíš Naďa zase vymyslela nějakou hru, protože seděly kolem ní a poslouchaly jako ztichlá pěna.

   Klopýtala jsem po kamenech za Romanem a za chvíli si všimla, že jsme již o pěkný kus výš. Najednou se před námi otevřelo jakési prostranství a když jsme na něj vešli a posadili se, okouzlil mě nádherný výhled.

   „Jsme asi pěkně vysoko, viď?“ zeptala jsem se a shrnula si vlasy za uši, protože mi je vítr pořád rozfoukával.

   „Výš už to nejde.“ Usmál se a objal mě kolem pasu. „Mohla bys tady dělat tu bílou paní.“ Nabídl mi. „Byla krásná, měla dlouhé vlasy a vznešeně se procházela po hradu ve výšce. Lidi by si tě s ní určitě snadno spletli.“    

   „Tak ti děkuji.“ Rozesmála jsem se. „A co bys tady dělal ty?“

   „Tak snad jedině hejkala v lese.“ Odpověděl po chvíli. „Nic jiného mě nenapadá.“

   „Taky nevím co s tebou jiného.“ Pokrčila jsem rameny. „Kdyby byl ten hrad trošku v lepšim stavu, tak by šel rytíř.“

   „Radši zůstanu tím, kým jsem, protože jako hejkal bych tady asi nemohl líbat bílou paní, že?“ zaculil se a přisál se na moje rty, aniž jsem se zmohla na odpověď.

   „Jé, oni se líbají!“ ozvalo se najednou za námi dětskými hlásky a já nemohla pochopit, jak jsme mohli přeslechnout, že se sápají za námi nahoru.

   „Už zase!“ protočila oči Jarmila, která za námi vylezla s několika dětmi. „Vy nemůžete být chvilku o samotě.“ Ušklíbla se nepříjemně. „Tak se nám tady samou láskou nesnězte.

   „Bez obav.“ Ujistila jsem ji a podrbala po vlasech prvního prcka, který mi přišel pod ruku, abych se od ní odpoutala. „Tak co? To jsme ale vysoko, viď?“ usmála jsem se na něho a malý Mirek s rozzářenýma očima přikývl. Opatrně jsem se posadila na bobek a spustila nohy o něco níž, abych mohla seskočit. Seběhla jsem kousek po kamenech a zastavila se až u ostatních dětí, kterým se nahoru nejspíš nechtělo lézt.

   „Iveto!“ hrnula se ke mně Alenka. „Hele, co jsem našla.“ Strkala mi před oči natrhanou kytici. „Co je to?“

   „To jsou slzičky.“ Přivoněla jsem si k červeným kvítkům. „Babička jim tam říkala. Jsou to slzy nějaké panenky, která byla smutná a lemovala jimi silnici, když odcházela od svého milého nebo tam nějak, možná jsem to s něčím spletla.“ Usmála jsem se a zakončila vyprávění.

   „To je hezký jméno.“ Usmála se. „Slzičky.“

   „Já mám jiný.“ Ukázala mi Jaruška, která nechtěla zůstat pozadu.

   „Luční zvonečky.“ Usmála jsem se. „Modré postýlky pro víly.“

   „Pro víly?“ vykulila oči.

   „To je taková pohádka.“ Odpověděla jsem. „Vyprávěla mi ji babička.“

   „Tak co ty moje květinářko?“ objal mě zezadu kolem pasu Roman. „Poslouchám a žasnu. Jsi zahradnice?“

   „To asi ne, ale květiny mám ráda.“ Usmála jsem se. „Vždycky když jsem našla nějakou kytku a nevěděla jsem, jak se jmenuje, utrhla jsem ji a zanesla k babičce, která ji vždycky poznala. Babka bylinkářka…“

   „Máš asi babičku hodně ráda, viď?“  zeptal se.

   „Umřela.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale bývala jsem u ní vždycky skoro celé léto. Naši o prázdninách nemívají moc času.Letos jsem se místo toho dostala sem.“

   „To je mi líto.“ Pohladil mi po tváři. „Ale na druhou stranu jsem rád, že jsi tady.“

   „To já už teď taky.“ Vlepila jsem mu krátkou pusu na rty a vytrhla jsem se mu. „Neměli bychom se  teď věnovat trochu dětem?“

   „Radši bych se věnoval něčemu jinému.“ Zasmál se a pozvedl obočí.

   „Ale no tak!“ zkrotila jsem jeho nadšení posunkem, jako se usměrňují malé děti a to sice zahrozením prstem, ale nebral to moc na vědomí.

   „Takže první soutěž!“ zaslechla jsem najednou Naďu. „Někde tady na hradě jsou schované zlaté mince a kdo je najde, objevil velký poklad a bude po zásluze odměněn.“ Děti se okamžitě s křikem rozběhly po rozvalinách a já se nestačila divit, s jakou snahou začaly obracet kámen po kameni. Bylo z toho spousty zábavy a smíchu a já nechápala, kde berou pořád tolik energie. Poklad nakonec vypátrala Jaruška v týmu s malým Jirkou a jako vítěze je čekala sladké odměna. Mohli totiž z pokladu ujíst kolik chtěli. Mince totiž byly k jejich radosti čokoládové. Naďa takhle vyhlásila postupně asi pět soutěží a než jsme se vrátili zpátky do tábora, byly už děti naprosto nepoužitelné k čemukoliv, protože sotva  pletly nohama.

        

         

   Vklouzla jsem lehkých letních šatů, nazula na nohy střevíčky a rozběhla se ven z chatky. Děti měly osobní volno po obědě a já jsem chtěla vytáhnout Romana někam na procházku. Mávla jsem Robina s Pepou, kteří leželi na trávě před jídelnou a přeběhla k jejich chatě, kde měl být tedy podle předpokladů Roman sám. Rozhodla jsem se ho překvapit a chtěla tudíž vtrhnout bez zaklepání dovnitř. Když už jsem ale pootevírala dveře, zaslechla jsem nějaký hlas. Na chvíli jsem přibrzdila, ale věta, kterou jsem pochytila, mě popohnala ještě rychleji.

   „Fakt tě miluju, jsi tak ..“ promlouvala něžně dívka uvnitř. Už jsem nečekala na nic a rozrazila dveře. Já tu Evu zabiju, blesklo mi ještě hlavou a vtrhla jsem dovnitř.  V tu chvíli jsem se zarazila, protože v dívce, která visela Romanovi kolem krku, jsem poznala Jarmilu.

   „Iveto!“ vykřikl Roman, když mě spatřil a já na něj zírala dokořán otevřenýma očima, které se mi začaly plnit slzami. „Já za to nemůžu.“ Ale já jsem neposlouchala, viděla jsem jen Jarmilu, jak se k němu tiskne a i když ji momentálně od sebe odstrčil, byla stále v jeho těsné blízkosti.

   „Ty jsi ale hajzl.“ Vydechla jsem a vyběhla ven.

   „Iveto, neblbni, já ti to vysvětlím.“ Zaslechla jsem ještě za sebou, ale už jsem nezastavila. Jarmila se pověsila na Romana, který nejspíš chtěl běžet za mnou, jak jsem zahlédla jedním okem a on ztvrdnul na terase, jakoby zkameněl. Rozmazávala jsem si slzy po obličeji a rozhrnovala větve stromů. Nevěděla jsem ani kam jdu, ale chtěla jsem být co nejdál od něj. „Takovej hnusnej hajzl“ opakovala jsem si polohlasně. „To jsem si přece nezasloužila. Jak mi to jen mohl udělat?“

   Klesla jsem do mechu a opřela se zády o strom. Zula jsem si z nohou střevíčky, ve kterých jsem několikrát zakopla přes kořeny a třela si bolavý kotník. Nohy jsem měla celé poškrabané, jak jsem si to vzala pěkně prostředkem ostružiní. Chtěla jsem být co nejdál od Romana a vůbec nevnímala kudy se ženu. Znovu jsem se vzlykavě rozplakala a nechápavě vrtěla hlavou. Jak mi to jen mohl udělat? A navíc s Jarmilou. Nechápala jsem vůbec nic. Čekala jsem uvnitř Evu, která se nijak netajila tím, že se jí líbí, ale Jarmila? Najednou jsem si vzpomněla,  jak mi u rybníka řekla, že mi Romana strašně závidí.

Prudce jsem se nadechla a pokusila se zadržet pláč. Opatrně jsem si otřela oči, i když už asi bylo pozdě a maskaru jsem měla zcela rozmazanou. Než jsem totiž vyšla z chaty, zvýraznila jsem si černě řasy. Pokrčila jsem nohy a složila hlavu do dlaní. Hlavou se mi honily různé myšlenky a já nevěděla co dělat.

    „Co teď?“ zeptala jsem se sama sebe polohlasně. „Co teď budu dělat?“ Začala jsem dokonce přemýšlet o tom, že požádám Hedviku, aby mě pustila domů. O děvčata se postará snad sama. Těch pár dní už by se to  dalo zvládnout. I když jsem netušila, jak by se k mojí prosbě postavila, naši se vrátí taky až za čtyři dny, stejně jako končí tábor a já bych zůstala tedy do té doby sama doma. Přesně to, co mamka nechtěla dovolit. I když teď by opravdu nemusela mít strach, že si přivedu domů nějakého kluka. Mám jich totiž plné zuby. Setrvala jsem v lese ještě celou hodinu a celou dobu seděla bez hnutí v trávě. Nervózně jsem trhala stébla trávy, která byla na dosah a cupovala je na malé kousky. Pak jsem se konečně zvedla, trošku se upravila a se střevíčky v ruce, jsem se vydala zpátky k táboru. Opatrně jsem vešla do naší chaty a zamkla za sebou.

    „Co blbneš?“ užasla Eva, která byla natažená na posteli. „Roman tě všude hledá.“ Jen jsem pokrčila rameny a sedla si na svoji postel, zády k ní.

   „Proč si zamkla?“ vyzvídala nechápavě a popošla ke mně. „Co se ti stalo?“ vydechla udiveně, když si všimla, že mám oči opuchlé od pláče.

   „Načapala jsem Romana s Jarmilou.“ Vzlykla jsem a zase se rozbrečela naplno.

   „To snad ne!“ vydechla udiveně. „To by neudělal.“

   „Bohužel udělal.“ Odpověděla jsem roztřeseným hlasem a začala si utírat oči. Myslela jsem, že už jsem se vyplakala dost, ale slzy se mi řinuly jakoby samy od sebe po tvářích.

   „Za deset minut máme nástup.“ Upozornila mě. „Jdeme s děckama na borůvky.“

   „Nikam nejdu.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci ho ani vidět a tu proradnou couru už vůbec ne. Tváří se jakoby neexistovalo nic jiného než děti, pro které by vymyslela první poslední a zatím..“ mávla jsem znechuceně rukou. „A to ten vůl musel vědět, že k němu přijdu. Scházeli jsme se takhle po obědě vždycky a klidně si jí vezme do chaty.“

   „A nemůže to být nějaký omyl?“ zeptala se Eva. „Když tě tady hledal vypadal docela zdrceně.“

   „Bodejť by nevypadal zdrceně.“ Rozčilila jsem se. „Našla jsem je v objetí a ta koza mu zrovna vyznávala lásku! Musel být pěkně vyplašenej, když jsem tam vtrhla.“

    „Jo, vlastně!“ vzpomněla si Eva. „Hedvika říkala, že někdo bude muset jet do města s Jardou, přijede sem džípem a Hedvika potřebuje nakoupit ve městě nějaký věci, tak aby prý nejel sám. Můžeš se přihlásit ty, aspoň  nebudeš muset s Romanem na borůvky!“

   „Hmm.“ Popotáhla jsem. „To by snad šlo.“

   „Tak se dej nějak dohromady, já jí dojdu říct, že pojedeš ty, aby tě tady Jarda vyzvednul.“ Mrkla na mě a vyběhla z chaty. Než jsem se dokázala  nějak zcivilizovat před malých zrcadlem, které jsem vytáhla z kosmetické taštičky, byla zpátky.

   „Vše zařízeno.“ Hlásila mezi dveřmi. „Zatroubí na tebe, pak vyběhni.“

   „Díky.“ Vydechla jsem vděčně.

   „To nic.“ Usmála se. „Tak já už musím jít, potřebuji si ještě doběhnout do jídelny pro nějakou bandasku. Tvým holkám řeknu, že jdou se mnou, jo? Tak ahoj.“

   „Ahoj.“ Odpověděla jsem jí a začala si rozčesávat vlasy. Po chvíli jsem zaslechla zatroubení, popadla skřipec, který jsem si v rychlosti cvakla do vlasů a vyběhla ven. Zahlédla jsem zaparkovaný džíp a vrhla se k němu.

   „Iveto!“ zaslechla jsem najednou z dálky Romanův hlas a otevřela dveře od auta.

   „Ahoj.“ Pozdravila jsem Jardu. „Jeď!“

   „Támhle s tebou někdo chce mluvit.“ Kývnul k jídelně, kde položil Roman košík a rozběhl se směrem k nám.

   „Jeď, prosím tě.“ Přerušila jsem ho a on jen pokrčil rameny.

   „Jak chceš.“  Odpověděl a zařadil jedničku. Rychle se rozjel a já jen okýnkem zahlédla, jak se Romanova postava vzdaluje. Rozčileně gestikuloval rukama, ale honění džípu vzdal.

   „Nějakej problém?“ Ukázal Jarda palcem za nás a nabídl mi vzápětí jablkovou žvýkačku.

   „Hmm.“ Přikývla jsem neurčitě a dál to nerozváděla. Než jsme ale dojeli do města, vytáhl ze mě skoro všechno. Tak trochu se mi ulevilo, že jsem mu to všechno dovyprávěla a pohodlně se opřela.

   „Nikdy nic neslibuj!“ pronesl najednou vážně Jarda. „Znáš to?“

   „Cože?“ vydechla jsem nechápavě.

   „To bylo heslo kluků na koleji.“ Usmál se. „Tři N. Nikdy Nic Neslibuj.“

   „A  to znamená?“ zeptala jsem se a podívala se na něj.

   „Holku pomuchlej, užij si, ale hlavně nikdy jí vůbec nic neslibuj, aby si nemyslela, že o něco jde.“ Poučil mě.    

   „Fakt vtipný.“ Ušklíbla jsem se. „Ty to provozuješ taky tak?“

   „Já třeba ne.“ Pokrčil rameny. „Já bych byl naopak strašně šťastnej, kdyby si mě všimla tak krásná holka jako ty. Myslím, že bych ji snad nosil i na rukou. Jenže mě je pětadvacet a myslím úplně jinak než mladý kluci, jako je Roman. Ten si teprve užívá.“

   „A neplač.“ Všiml si po chvíli. „Stejně by to nevydrželo a trápila by ses ještě víc. Buď ráda, že už ho máš z krku.“ Setřel mi prstem z tváře slzu a usmál se. „A léto je ještě před tebou.“

   „Hmm.“ Přikývla jsem, ale moc nadšeně to neznělo. Na jednu stranu měl možná pravdu, jestli je Roman opravdu takový, stalo by se to dřív nebo později s nějakou jinou holkou, která by byla stejně ochotná jako Jarmila a mě by zbyly oči pro pláč tak jako tak.

   „Vystupujeme.“ Zahlásil najednou Jarda a zacouval šikovně do volného místa na parkovišti před obchodním domem. „Vytáhni z příhrádky ten šílený seznam, co mi dala Hedvika a vyrážíme na lov.“

   „No nazdar.“ Vydechla jsem, když jsem splnila jeho přání a zadívala se na list papíru. „To je teda síla. Myslíš, že se nám to do tohohle auta vejde?“ ukázala jsem na džíp, když jsem vystoupila. „Zdá se mi malý.“

   „Neboj, to zvládneme.“ Uklidnil mě a vrazil desetikorunu do košíku, aby se mu uvolnil. „Tak jdeme na věc.“

    Skoro hodinu jsme jezdili po obchodním centru a vyhledávali věci z Hedvičina seznamu. Že to nebylo opravdu jednoduché, snad nemusím ani dodávat. Košík se nám postupně plnil a dokonce jsme museli jednou zajít vyložit a vrhnout se do víru nákupů znovu. Košík nám totiž už přetékal.

   „Ještě sardinky a končíme!“ oznámil mi Jarda radostnou zprávu, když už jsem asi podruhé opakovala, že  zemřu vyčerpáním.

   „Na co sardinky?“ zaúpěla jsem, protože konzervy byly asi o čtyři uličky dál.

   „Na pomazánku.“ Vysvětlil mi s úsměvem. „Bude asi zítra na snídani.“

   „No, to je sice lepší než pořád ten chleba s máslem, ale nejsem si jistá, jestli tam ještě dojdu.“ Ukázala jsem směrem, kde jsem ty zatracené sardinky tušila. „Je to dost daleko.“

   „Můžu tě odnést.“ Navrhl mi Jarda s úsměvem, ale já jen zavrtěla hlavou. „Ne, dík. Pokusím se sama.“ Kdyby byl ovšem na jeho místě Roman, pomyslela jsem si a píchlo mě u srdce, to bych se odnést nechala a s radostí!  

   „Tak už se nemrač.“ Dloubnul do mě Jarda, když už jsme zase seděli v autě a rozjeli se. „Zapomeň na něj.“

   „Kdyby to bylo tak jednoduché.“ Usmála jsem se kysele. „Snažím se, ale ať se podívám kam chci, vždycky mi ho něco připomene.“

   „To tě za chvíli přejde.“ Mávnul rukou. „Věř tomu a aby to bylo snadnější, chtělo by to něco sladkého.“

   „Cože?“ nepochopila jsem ihned o co mu jde. „Sladkého?“

   „Jasně.“ Kývnul. „A támhle vidím zrovna jednu cukrárnu.“ Zabočil do vedlejší uličky a zaparkoval před domem  s výlohou plnou dortů. I název byl přiléhavý, na růžové tabuli bylo vymalováno hezkým písmem „Sladké pokušení“.

   „Tak to si nechám líbit.“  Usmála jsem se. „Ráda se nechám pokoušet.“

   „To mi bylo naprosto jasné.“ Přikývnul a když jsme oba vystoupili, zamknul auto. „Jdeme jim to trošku vyjíst.“

   „To bychom asi nezvládli.“ Rozhlédla jsem se kolem, když jsme vstoupili dovnitř. Ze zasklených vitrínek a pultu se smály snad všechny druhy dortů, zákusků a cukrovinek.

   „Dvakrát čokoládový pohár se šlehačkou.“  Objednal Jarda u prodavačky, která stála za pultem. „Zatím se posadíme a pak budeme možná ještě pokračovat. A ještě dvakrát kávu.“

   „Pokračovat?“ vyprskla jsem. „Chceš sníst ten pohár a ještě pokračovat?“

   „Indiánkům a větrníkům neodolám.“ Vysvětlil mi. „Ale napřed se trošku ochladíme zmrzlinou. Uvidíš, že si pak dáš ještě.“

   „To asi ne.“ Vydechla jsem, protože usměvavá dívka už před nás stavěla velký skleněný pohár plný až po okraj a ještě s velkou šlehačkovou čepicí. „S tímhle budu mít co dělat.“ 

   „Tak dobrou chuť.“ Popřál mi Jarda a pustil se do jídla. Oba dva jsme zmlkli a vychutnávali si tu ledovou pochoutku. Olizovala jsem lžičku a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby tu místo Jardy seděl Roman. Určitě se teď někde v lese, místo trhání borůvek, věnuje Jarmile, pomyslela jsem si hořce a nacpala si zase pusu plnou zmrzliny. Zuby mi trnuly a já cítila, jak mi zmrzá pomalu i žaludek. Jarda už se se svojí porcí vyrovnal a pomalu se díval kolem po zákuscích. Rychle jsem dojedla, protože se mi zmrzlina začala pomalu rozpouštět.

   „Tak co teď?“ usmál se a zamíchal si kafe. „Větrník, trubičku, rakvičku nebo indiánka?“

   „Já už fakt nic.“ Odmítla jsem a nasypala si do svojí kávy jeden pytlíček cukru. „Dopiju a jsem naprosto plná.“

   „Ty taky nic nevydržíš!“ zakroutil hlavou a mávl na dívku, aby mu zabalila s sebou ještě ten největší dort s jahodami nahoře.

   „Po večeři jako zákusek.“ Podotknul.

   „To si děláš legraci, ne?“ vykulila jsem na něj oči. „To bys musel puknout.“

   „Myslel jsem pro děti.“ Usmál se. „Tohle už bych opravdu sám nezvládnul.“

   „Je ale drahej.“ Ztišila jsem hlas. „Zruinuješ se.“

   „To je v pohodě. Hedvika mi vnutila nějaké peníze za to, že jezdím na nákupy, tak je aspoň utratím takhle. Nechtěl jsem si je vzít, ale nedala si říct a nacpala mi je do kapsy.“ Odpověděl a mávnul rukou. „A tak šíleně drahý zase taky není.“

   „Jak myslíš.“ Opřela jsem se pohodlně do židle a napila se kávy. Cukrárna byla opravdu pěkně zařízená. Stolky a židličky v modré barvě, zdi růžové a na každém stolku kytička v malé vázičce. Mohli bychom sem zajít někdy s Romanem, pomyslela jsem si, ale hned se v duchu okřikla, co blbnu. Ten je mi přece už ukradený. Po tom, co mi udělal, už ho nechci ani vidět.

   „Zaplatím.“ Zamával Jarda na servírku a ta mu bleskurychle předložila účet. Zaplatil s pěkným spropitným a popadl zabalený dort. „Tak vyrážíme.“ Obrátil se na mě. „Aby po nás Hedvika nevyhlásila celostátní pátrání.“

   „A jo, viď.“ Pleskla jsem se do čela. „Sedíme tady už pěkně dlouho.“ Vyskočila jsem rychle ze židle a následovala Jardu ven z cukrárny. Nasedli jsme do auta a za chvíli jsme již uháněli směrem k táboru. Cesta městem mi utekla velice rychle, ani jsem si nevšimla, že jsme vyjeli ven a za chvíli se silnice změnila v lesní cestu. Až když jsem se praštila hlavou o sloupek, došlo mi, že už se blížíme k táboru a chytila jsem se pevně za madlo na stropě, protože cesta byla opravdu samý výmol. Najednou Jarda zastavil a já se na něj udiveně podívala.

   „Co se děje?“ zeptala jsem se a pustila madlo, protože jsme stáli.

   „A já bych se ti nelíbil, Iveto?“ obrátil se ke mně a pohladil mě po vlasech. Uhnula jsem a setřásla jeho ruku.

   „Co blbneš?“ zasmála jsem se křečovitě. Proč to chce zkazit? Brala jsem ho jako kamaráda a i když by mi jinak padl do oka, protože byl opravdu hezký, teď jsem neměla náladu na nějaký další vztah.

   „Jsi fakt  hrozně hezká a já bych ti nikdy neublížil.“ Naklonil se ke mně blíž a pokusil se mi políbit. Znovu jsem uhnula a jemně ho odstrčila. „Neblázni.“ Usměrnila jsem ho. „Mám ještě plnou hlavu Romana a tobě jde o co?“

   „Iveto!“ zaúpěl. „Pust už ho z hlavy!“  V tu chvíli se ke mně znovu prudce naklonil a přisál se svými rty na moje. Na okamžik jsem ztuhla, ale pak jsem ucukla, napřáhla ruku a obtiskla mu pěkně prudce svojí dlaň i se všemi prsty na tvář. V tichu auta se plesknutí pěkně rozlehlo a Jarda se chytil překvapeně za tvář.

   „Promiň.“ Zavrtěla jsem nechápavě hlavou, protože jsem sama nevěděla, co se vlastně děje a otevřela dveře od auta. „Dojdu pěšky. Už je to jen kousek a potřebuju si provětrat hlavu.“

   „Jak chceš.“ Odsekl a zase nastartoval. Zabouchla jsem za sebou prudce dveře, až se džíp celý zachvěl a Jarda se prudce rozjel. Na cestě zůstal jen oblak prachu a já se slzami v očích. To snad není možný, pomyslela jsem si a pomalu se vydala k táboru. Proč já musím mít takovou smůlu. Já se mu celou dobu svěřuji a on po mě pak vyjede! To se teda fakt síla! I když za jiných okolností bych ho možná tak neodbyla. Pomalu jsem došla až do tábora a opatrně, aby mě nikdo nezahlédl, zalezla do chaty. Všimla jsem si, že Jarda u jídelny vykládá s Hedvičinou pomocí nákup. To by mě zajímalo, jak vysvětlil, že jsem se s ním nevrátila, pomyslela jsem si škodolibě a zabouchla za sebou dveře. Odkopla jsem boty z nohou a lehla si do postele. Chvíli jsem zírala jen tak bezmyšlenkovitě na strop a pokoušela se vymazat dnešek úplně z paměti.

   „Ahoj. Ty jsi tady?“ podivila se Eva, která vtrhla asi tak za dvacet minut do chaty.

   „Hmm.“ Přikývla jsem.

   „Ale nálada koukám pořád na bodu mrazu.“ Všimla si, že ke smíchu mám hodně daleko. „Roman se na tebe ptal.“ Upozornila mě. „Říkal, že za to nemůže, že Jarmila..“

   „Nech toho, prosím tě.“ Přerušila jsem ji. „Nechci nic slyšet. Stačí co jsem viděla.“

   „Třeba to ale opravdu vypadalo hůř než to je.“ Pokrčila rameny.

   „Já to myslím vážně.“ Posadila jsem se. „Nechci nic slyšet. Žádný omluvy, žádný vysvětlování.“

   „Jak chceš.“ Zvedla Eva před sebe ruce na obranu. „Už neřeknu ani slovo.“

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a Eva se vymrštila, aby otevřela. Zadržela jsem ji prudkým pohybem ruky. „Počkej!“

   „Co je?“ naznačila tiše otázku.

   „Co když je to Roman?“ rozhodila jsem rukama.

   „Kdo je?“ zazpívala Eva s očima v sloup.

   „Roman.“ Odpověděl. „Je tam Iveta?“

   „Ne.“ Naznačila jsem Evě odpověď a položila si prst přes ústa. „Prosím.“

   „Není.“ Zakřičela, aby jí přes zavřené dveře dobře slyšel.

   „Tak otevři, Evo.“ Pronesl unaveně.

   „Opovaž se.“ Zašeptala jsem. „Hlavně ho sem nepouštěj.“

   „Teď nemůžu, jsem svlečená.“ Odpověděla Eva a zašklebila se.

   „Já stejně vím, že tam je.“ Ozval se najednou. „Pojď ven, Iveto!“ Tiše jsem zavrtěla hlavou a neozvala se.

   „Není to tak, jak si myslíš.“ Začal vysvětlovat přes dveře a já se vymrštila z postele. K Evině údivu jsem prudce otevřela dveře a stanula tváří v tvář Romanovi.

  „Iveto.“ Vydechl. „Já ti to vysvětlím.“

  „Není co.“ Pronesla jsem ledovým hlase. „Stačí mi, co jsem viděla a žádný tvoje omluvy to nemůžou změnit.“

   „Já se ale nechci omlouvat!“ chytil mě za ruku. „Nic jsem neudělal! Chci ti to vysvětlit.“

   „Pozdě!“ vytrhla jsem se mu a zabouchla mu prudce dveře před nosem. Vrátila jsem se ztuhle zpátky na postel a zabořila hlavu do polštáře. Za chvíli jsem se otřásala vzlyky a pokoušela se marně uklidnit.

   „Už je pryč.“ Pronesla tiše Eva, která stála u okna. „Odchází, ale vypadá docela zdrceně.“

   „Hůř než mě mu být nemůže.“ Pronesla jsem hlasem prosáklým slzami. „Fakt nevím, jak to taky vydržím do konce tábora.“

  

   Nenápadně jsem vešla do jídelny  a opatrně jsem se rozhlédla kolem. Roman tady nejspíš ještě nebyl, protože jsem ho nikde neviděla. Stoupla jsem si do fronty mezi děti, popadla tác a netrpělivě čekala až na mě dojde řada. Ani jsem nevnímala jejich pokřikování, smích a vyprávění, jak bylo na borůvkách. Talíř s jídlem jsem jen hodila na podnos, aniž bych si pořádně všimla, co je vlastně dneska dobrého a spěchala ke stolu. Eva již seděla, tak jsem se připojila k ní. Zdržela jsem se totiž na záchodě a ona mi zatím utekla.

   „Není tady, viď?“ zeptala jsem se pro jistotu, ale než mi stačila odpovědět, Roman stanul mezi dveřmi jídelny. „Ach jo.“ Povzdechla jsem si a sedla.

   „To bude v pohodě.“ Snažila se mě uklidnit Eva. „Určitě sem vůbec nepůjde.“

   „Hmm.“ Přikývla jsem a začala se věnovat bez chuti jídlu. Vaječná omeleta se šunkou a brambory bych jinak pokládala za velmi podařené jídlo, ale dneska jsem opravdu neměla chuť na nic. Bohužel ani Evina předpověď nevyšla a Roman stanul během chvíle u našeho stolu.

   „Můžu si sednout?“ zeptal se, ale očividně nečekal na odpověď, protože než jsem se zmohla na slovo, už seděl.

   „Ne.“ pronesla jsem dodatečně nahlas a Eva za chytila za hlavu.

   „Nevíš jak to bylo.“ Podíval se na mě vážně. „Tak si to nech vysvětlit.“

   „To už tady bylo.“ Zvedla jsem se podrážděně. „A myslím, že jsem ti jasně dala najevo, že nechci nic slyšet.“

   „No jistě, budeš si hrát na uraženou královnu, nebo co to má být?“ rozčilil se.

   „Tohle nemá cenu.“ Mávla jsem rukou a zvedla se od stolu.

   „Já myslím, že má!“ Vyskočil a chytil mě za loket. „Sedni si.“

   „Nemám zájem.“ Ušklíbla jsem se a zadržovala slzy. Hrála jsem si na tvrďačku, ale v očích mě pálil pláč. „Už mě přešel i hlad.“

   „Tak ji nech, Romane!“ objevila se náhle vedle nás Jarmila a já setřásla Romanovu ruku. Všimla jsem si, jak ho vzala za ruku a zatmělo se mi před očima. Prudce jsem se k nim otočila zády a odcházela. Už jsem si ale neviděla, že Roman Jarmilu odstrčil až zavrávorala a nechal u stolu plný talíř s jídlem. Za mnou už sice nešel, ale opustil jídelnu stejně nešťastně jako já.

     „Nesu ten dort.“ Srazila jsem se ve dveřích ještě s Jardou, který nesl převázanou krabici z cukrárny a odstrčila ho. „Dáš si?“

   „Ne.“ Odpověděla jsem jednoslabičně.

   „Za tu cestu zpátky se omlouvám.“ Pokusil se mě zadržet, ale vytrhla jsem se mu.

   „O tebe vůbec nejde.“ Zakroutila jsem hlavou a Jarda tedy jen pokrčil rameny. „Rozdej to dětem.“ Ukázala jsem na dort. „Ať má alespoň někdo sladkej život.“ Vyšla jsem z jídelny a nechala ho stát s překvapeným výrazem ve dveřích.    

    Bezmyšlenkovitě jsem se vydala směrem k rybníku, kde jsme měli vlastně naše první rande s Romanem a za okamžik stanula na břehu. Rukou jsem ozkoušela teplotu vody a rozčeřila klidnou hladinu. Postupně jsem naházela do vody všechny větší kamínky, které jsem měla v dosahu a pak se naštvaně zvedla. Co tady budu truchlit, rozzlobila jsem se na sebe v duchu. On se mi chce omlouvat a ta můra se na něj přitom věší! Chce se ospravedlnit a přitom se nechá skoro objímat od ní. Zatřásla jsem hlavou, jako bych chtěla vymést z hlavy všechny nepříjemné myšlenky a zalitovala, že tady nemám plavky. Voda v rybníku a trocha pohybu při plavání by mi možná pomohla. Ale co, nikdo tady není, rozhlédla jsem se kolem sebe a začala si rozepínat knoflíčky na šatech.

   V tu chvíli jsem uslyšela zašustění listí a poplašeně se rozhlédla kolem. Kousek napravo jsem zahlédla kus modrého a uvědomila si, že Roman na sobě měl v jídelně modré triko. Rychle jsem zapnula první dva knoflíky a přemýšlela, kudy nejlépe rychle pryč. Skočila jsem za nejbližší křoví a sledovala, jak si Roman sedá kousek od rybníka na pařez. Chvíli se nehýbal, pak se sehnul a zvedl největší kámen, aby ho mrsknul rozčileně do vody. Na hladině se rozběhla velká kola a já se rozběhla pryč. Praskání větví, na které jsem šlapala, se skrylo v cákání vody a Roman se mým směrem ani neohlédl.

     

   

  Na rozcvičce a snídani druhý den se ke mně Roman už ani nepokusil přiblížit a mě se tak trošku ulevilo. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, když mě obešel velkým obloukem a jen tak mimochodem kývl a to ještě spíš na Evu, která šla se mnou, než na mne. Ale co! Takový podraz se neodpouští! Byla jsem ráda, že se mi už nepokouší vnucovat se svými omluvami.

   „Ta rozcvička byla dnes nějaká obzvlášť krutá a dlouhá, nezdá se ti?“ zívla jsem na Evu a vzala tác, abych si nabrala chleba s rybičkovou pomazánkou. Tak sardinky, které jsme honili v obchoďáku, byly opravdu na snídani, vzpomněla jsem si na nákup s Jardou.

   „To bude spíš tím, že si celou noc nespala, musíš být pěkně unavená. Jen jsem slyšela, jak se pořád převaluješ.“ Zavrtěla Eva hlavou. „Tak se s ním buď smiř, nech si to vysvětlil nebo ho pusť rychle z hlavy. Ještě teď máš kruhy pod očima.“  

   „Tady není nic k vysvětlování.“ Zopakovala jsem zarytě jako už několikrát. „I včera v jídelně se na něj zase věšela.“

    „Tak to pozor!“ zvedla Eva varovně prst. „To si nepleť! Jarmila se sice věšela, ale Roman ji dost drsně odstrčil.“

   „Protože mu bylo trapně.“ Byla jsem hned hotová z úsudkem. „Chtěl se ospravedlnit a bylo mu přede mnou asi blbý, že na něj hned skočila.“

   „Ale na borůvkách s ní nepromluvil ani slovo.“ Pokrčila ještě Eva rameny a dosedla ztěžka na židli.

   „Neřeš to.“ Mávla jsem odmítavě rukou a posadila se vedle ní. „Nebudeme si kazit snídani.“

   „Jak myslíš.“ Odpověděla a zakousla se do namazaného chleba jako veverka. „Po snídani se máme jít koupat.“ Oznámila mi ještě, protože jsem ráno nebyla ve společné chatě, kde Hedvika rozděluje úkoly a organizuje den.

   „Jo, jasný.“ Kývla jsem a napila se z plastového kelímku přeslazeného čaje. „Fuj.“

   „Jaký fuj?“ zarazila se Eva.

   „To bylo na ten čaj.“ Uklidnila jsem ji a zasmála se.

   „Měla by ses jít na chvilku ale vyspat, abys nešla ke dnu, zatím bych ti holky ohlídala.“ Navrhla mi Eva po chvíli.

   „Stejně bych neusnula.“ Odmítla jsem její nabídku. „Spát se mi vůbec nechce. A plavání mi zase postaví trošku na nohy. Budu se aspoň pořádně věnovat holkám, když nebudu s Romanem.“ Zabloudila jsem očima ke stolu, kde seděl a zahlédla, jak si zrovna masíruje čelo. Asi ho bolí hlava, pomyslela jsem si a bylo mi ho skoro líto. Pak jsem se ale vzpamatovala, mě z něj bolí víc a taky mě nikdo nelituje!

    „Tak jdeme?“ zeptala se Eva, když si všimla, že jen koukám, kde co lítá, snídani mám snězenou a do čaje se již asi pouštět nebudu.

   „Jo, padáme.“ Odpověděla jsem a s hlukem odsunula židli. Roman zvedl hlavu a sledoval mě pohledem až k okýnku, kde se odevzdávalo špinavé nádobí. Vypadly jsme s Evou ven z jídelny a namířily si to rovnou k nám do chaty.

   „Ještě máme deset minut do konce snídaně.“ Podívala se na hodinky, když jsme se převlékly do plavek a začaly si balit ručníky a opalovací krém. „Přibrzdi. Musíme je nechat najíst, pak trošku času na převlíkání a pak pro ně můžeme teprve vyrazit.“

   „No jo.“ Odpověděla jsem. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsme byly na snídani mezi prvními a většina dětí ještě jedla nebo dokonce přicházela, když už jsme hnaly ven. Plácla jsem s sebou na postel a popadla knížku. „Tak si na chvíli ještě odpočineme.“ Eva následovala poslušně mého příkladu a na čtvrt hodiny jsme úplně zmlkly, každá začtené do svého příběhu. Mě se sice do čtení pletly úplně jiné myšlenky, takže jsem z toho moc neměla, ale aspoň jsem se trošku uvolnila. 

  „Tak už můžeme.“ Oznámila mi Eva a vypružila se z postele. Líně jsem odložila knížku na stoleček a zvedla se. Nazuly jsme si sandály a vyrazily společně z chatky. Každá jsme se vydala jiným směrem vyzvednout svoje děvčata.

   „Sejdeme se až u vody, jo?“ zamávala mi Eva. „Ty moje jsou hrozně zpomalený. Určitě tam ještě pěknou chvíli ztvrdnu, než budeme schopný vyrazit.“

   „Jasně.“ Odpověděla jsem a po lehkém zabušení na dveře jsem vtrhla k holkám do chatky.

   „Tak co, jste připravené?“ zeptala jsem se, když na mě všechny zůstaly vyjukaně koukat.

   „Ty jdeš s náma?“ zeptala se udiveně Jaruška.

   „Jasně.“ Odpověděla jsem vesele. „Pěkně si dneska zařádíme ve vodě.“

   „Tak jo.“ Souhlasila okamžitě a ostatní začaly pobíhat po místnosti, aby sehnaly dohromady všechny věci nutné na koupání.

   „Tak můžeme?“ zeptala jsem se po chvíli, když už to vypadalo, že mají všechno pohromadě.

   „Jo.“ Souhlasily sborově a Mirka si položila na hlavu nafouklé lehátko.

   „Můžeme.“ Oznámila mi ještě pro jistotu a společně jsme vyšly ven. Sluníčko se opravdu činilo a už bylo pěkné horko. Než jsme došly k rybníku, byla jsem už docela zpocená. Rychlým pohledem jsem zjistila, že jsme tady opravdu dřív než Eva se svojí skupinkou a zavelela jsem, aby si holky rozložily deky a osušky. Během chvíle jsme zabraly pěkný kus zválené trávy a rozložily se efektně ne deky.

   „Chvilinka opalování a až dorazí Eva, tak půjdeme společně do vody, jo?“ oznámila jsem holkám a lehla si na záda, abych si opálila pořádně břicho, protože na zádech jsem zapracovala minule.

   „Doufám, že přijdou brzy.“ Zamumlala Věrka, s kterou už zase šili všichni čerti. Viděla už se nejspíš ve vodě a opalování jí zrovna nepřipadalo jako příliš zajímavá činnost. Alenka si svlékla tričko a zůstala ve dvojdílných plavkách. Pohlédla jsem jí na záda, které už měla pěkně opálená a s radostí zjistila, že  po modřinách ani stopy. Jen na stehně zůstala  jedna, která nebyla úplně vybledlá.

   Jaruška s Mirkou hrály  hru na slova, kdy musí vždy další na řadě říct slovo, které začíná poslední slabikou toho předešlého a očividně se dobře bavily.Věrka netrpělivě poskakovala kolem, trhala stébla trávy  a jen jediná Alenka  mě napodobila a vystavila se slunečním paprskům.

   „Jsme tady.“ Uslyšela jsem najednou hlahol a Eva dosedla vedle mě zmoženě na deku.

   „To je dost!“ vydechla jsem a posadila se.

   „Tak už můžeme jít?“ skočila mi na záda Věrka. „Říkala si, že až přijdou, půjdeme do vody.“

   „Půjdeme, ale musíš je nechat alespoň převlíknout.“ Uklidnila jsem lehce její nadšení a sundala si jí z krku. Vběhla tedy mezi děvčata, které si rozkládala ručníky a začala je popohánět k většímu spěchu.

   „To je nezmar, co?“ podivila se Eva a přetáhla si přes hlavu šaty, pod kterými měla barevné plavky a já jí to samozřejmě odsouhlasila. „Je to maniak.“

    Za chvíli už bylo všech osm děvčat nastoupeno před námi a Věrka hlásila, že můžeme jít do vody. Vyprskli jsme s Evou smíchy, ale poslušně se zvedly a obklíčeni davem se vydaly směrem k vodě. Byla krásně teplá jako vždycky a já se ihned ponořila. Holky na sebe nejdřív cákaly kolem břehu, ale postupně zahučely do vody všechny.

   „Budeme si házet, prosím?“ hodila po mě najednou Pavlínka nafukovací míč, který přinesla ze břehu.

   „Tak se všichni rozestavte, ať uděláme kruh a budeme si hrát s míčem.“ Pobídla jsem děvčata a postoupila kousek víc do hloubky, abych měla větší místo. Za chvíli jsme již stříkaly na všechny strany, protože holky měly s chytáním ve vodě lehké problémy a občas se stávalo, že za míčem přímo skákaly a několikrát šly i ke dnu. Naštěstí jsem věděla, že ty moje umí všechny dobře plavat a nenervovala se pokaždé, když některé zmizela pod hladinou hlava nebo dokonce na delší dobu celé tělo.  

   „Končíme.“ Vydechla jsem po hodině zmoženě. „Už nemůžu.“

   „Proč?“ ozvalo se sborem a holky na mě upřely prosebné pohledy.

   „Protože už máte rozmáčenou kůži, drkotáte zuby a za chvíli by vám už narostly blány mezi prstama.“ Vysvětlila jim Eva a začala je vyhánět z rybníka. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, že o pěkný kus dál vyhazuje Roman kluky do vzduchu, aby s sebou plácli  co nejdál do vody. Pomalu jsem se začala šourat ke břehu, ale pak jsem se zastavila.

   „Evo!“ zavolala jsem na kamarádku, která už hnala děti k dece. „Pohlídáš je? Ještě si pořádně zaplavu, jo?“
   „Jasný!“ zakřičela a zamávala mi. „Hlavně se neutop.“

   Tak to opravdu nehrozí, pomyslela jsem si a propletla se mezi dětmi u břehu. Skočila jsem do vody a pravidelnými tempy začala zdolávat vzdálenost na druhý břeh. Ani nevím, proč jsem musela plavat zrovna tam. Vzpomněla jsem si, jak jsme tady plavali s Romanem, bok po boku a na druhé straně si vyznávali lásku. Mávla jsem ještě několikrát rukama a zachytila se kluzkých kamenů u břehu. Opatrně jsem po nich vylezla a posadila se unaveně do trávy. Najednou jsem si všimla, že sem někdo plave. Zaclonila jsem si rukou oči, protože mi do nich svítilo sluníčko, ale stejně sem nemohla zaostřit. Pomalu jsem začala přemýšlet, že skočím do vody a poplavu zpátky, abych se tady s Romanem nepotkala, ale pak jsem si všimla, že je to Naďa.

   „Ahoj.“ Pozdravila mi udýchaně, když se vydrápala na břeh. „Plavání není moje silná stránka.“

   „Tak proč ses namáhala až sem?“ pozvedla jsem udiveně obočí.

   „Chci s tebou mluvit.“ Vydechla a posadila se vedle mě. „Všimla jsem si, že sem plaveš, tak jsem se vydala za tebou.“

   „Tak mluv.“ Usmála jsem se, protože se k tomu nějak neměla.

   „Roman za to nemůže.“ Prozradila mi po chvíli.

   „Poslal tě nebo co?“ zeptala jsem se podrážděně.

   „Ne, ale vím, jak to bylo. Jsem s Jarmilou v chatce, víš?“ odpověděla mi a utrhla si stéblo trávy, s kterým si začala hrát. „Roman za to opravdu nemůže, vtrhla k němu do chatky, když tam byl sám a vrhla se mu kolem krku. Nevím, co si myslela. Roman jí samozřejmě hned pak vyhodil, ale ty si to nechceš nechat vysvětlit.“

   „Hmm.“ Zamumlala jsem tiše. „Ale pak se ně něj přece taky věšela v jídelně.“

   „A taky ji odstrčil, že div nespadla.“ Osvětlila mi. „Nechceš prý ale nic slyšet, tak už to vzdal a Jarmila mi pořád řve v chatce, že vás sice rozeštvala, ale on si ji stejně nevšímá, i když mu několikrát vyznala lásku.“

   „Fakt?“ podívala jsem se na ni vážně. Že by se tedy ten velký podraz nekonal?

   „Přísahám!“ zvedla ruku s dvěma prsty. „S Jarmilou nic neměl a tebe miluje.“

   „A co mám teď dělat?“ podívala jsem se na ni bezradně a Naďa se rozesmála.

   „Plav zpátky a skoč mu kolem krku.“ Poradila mi. „Určitě bude mít radost.“

Nerozhodně jsem se zvedla a začala lézt do vody. „Ty nejdeš?“ podivila jsem se, když zůstala sedět.

   „Blázníš?“ vykulila na mě oči. „Musím si odpočinout, plavat hned zpátky, tak se tak někde v půlce zaručeně utopím.“

   „Tak díky.“ Usmála jsem se na ni a začala rychlými tempy zdolávat rybník. Hlavou mi vířila spousta myšlenek a já přemýšlela, co udělat. Mám k němu jen tak přijít a padnou mu kolem krku. Může být taky pěkně naštvaný, že jsem si to nechtěla nechat vysvětlit. Ale co, budu to muset risknout!

Doplavala jsem ke břehu, rychle doběhla ke svojí dece, vysušila si lehce vlasy, přejela je hřebenem a když na mě zůstala Eva udiveně koukat, osvětlila jsem ji situaci.

   „Tak hodně štěstí!“ ukázala mi zdvihnutý palec a zase zalehla na deku. Holky zatím mastily opodál společně karty a ničeho si nevšímaly. Rozhlédla jsem se po trávě, kde byly rozložené všechny věci a pokusila se identifikovat Romanovu osušku. To se mi sice podařilo, ale jeho jsem nikde nezahlédla. Popošla jsem po břehu směrem k lesu a v tu chvíli jsem ho uviděla. Seděl na pařezu a hleděl  zamyšleně na hladinu.

   „Ahoj.“ Přistoupila jsem k němu tiše a on se udiveně ohlédl. „Promiň, že jsem tě neposlouchala.“

   „A koho sis tedy vyslechla?“ zeptal se.

   „Naďa mi řekla, jak to bylo. Že za tebou Jarmila do té chaty vlezla, aniž bys ji pozval a vrhla se na tebe.“ Odpověděla jsem a sledovala napjatě jeho obličej.

   „Přesně to jsem se ti snažil několikrát říct.“ Pokrčil rameny a zamračil se. Pak ale natáhl ruce a já mu skočila do náručí. „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, mohli jsme si tohle ušetřit. A odteď si hlavně pamatuj, že mi můžeš  věřit.“

   „Neboj.“ Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho něžně na rty. Když jsem se chtěla odtáhnout, přitáhl mě prudce zpátky  k sobě a vášnivě se přisál na moje ústa. Líbali jsme se snad celou věčnost a já byla v sedmém nebi.

   „Miluji tě.“ Šeptal mi do ucha Roman a já se rozplývala. Proč jen jsem si zkazila celé dva dny?

   „Taky tě miluju.“ Odpověděla jsem mu zastřeným hlasem a pevně ho objala. „Už mě nikdy nepouštěj!“

   „Máš  telefon, Iveto!“ nakoukla do chatky Věrka. „Hedvika mi sem poslala. Mám ti říct, že ti někdo volá a máš přijít do kuchyně k telefonu.“ Odříkala mi naučeně a zase za sebou zavřela. Vymrštila jsem se z postele, pohodila na ní otevřenou knížku a vyběhla ven. Klopýtala jsem v nazutým sandálech směrem k jídelně a přemýšlela, kdo mi může asi volat.

   „Lámalová Iveta.“ Vydechla jsem do sluchátka, když mi kuchařka ukázala telefonní přístroj, vedle kterého bylo vyvěšené sluchátko.

   „Čau, tady Jana.“ Ozval se známý hlas mojí nejlepší kamarádky.

   „Ahoj.“ Pozdravila jsem jí. „Stalo se něco?“

   „Ne, nic.“ Odpověděla mi klidně. „Předně ti děkuji za pohled z tábora..“

   „Ale kvůli tomu nevoláš, že ne?“ skočila jsem ji do řeči. Podle jejího hlasu mi bylo jasné, že pro mě má nějakou zajímavou zprávu.

   „To ne.“ Přikývla. „Volám kvůli něčemu úplně jinému.“

   „Tak mluv!“ pobídla jsem ji netrpělivě, protože to schválně protahovala.

   „Míra mi něco slíbil.“ Zasmála se do telefonu. „Chceš vědět co?“

   „Jo, chci vědět co!“ rozkřikla jsem se na ní. „A ty mi voláš, protože mi to chceš říct!“

   „Dobrá, dobrá..“ uklidňovala mě. „Tak já to to teda konečně povím. Mimochodem, máte tam taky takový hezký počasí jako my tady? Svítí krásně sluníčko a mám dojem, že je tak třicet stupňů.“

   „Jo.“ Zavrčela jsem. „Pokračuj.“

   „Můj milý bratr mi nabídl, že s nimi mohu jet za pár dní na ten jejich čundr!“ vybalila na mě. „A představ si, mám si s sebou vzít svou kamarádku.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. „Nevíš kterou mám vzít?“

   „Samozřejmě mě!“ odpověděla jsem ji rázně. „Žádnou jinou nemáš.“

   „No dovol.“ Zachechtala se. „Tak co? Dobrý, ne? Můžeš tam konečně sbalit Romana, když tě vezmu!“

   „Zajisté mě vezmeš, ale s tím Romanem to asi neklapne.“ Podotkla jsem.

   „Proč?“ vydechla. „Trocha sebevědomí děvče! Ještě před prázdninami bys udělala cokoliv, abys ho dostala a najednou to vzdáváš? Tomu se mi nechce věřit. Myslím, že to bude jedinečná možnost, jak na něj zapůsobit.“

   „A to mi nejde.“ Zklamala jsem ji a v duchu se smála. Kdyby jen věděla! V tom mi ale došlo, že bude možná problém v našich. „No jo, ale jestli mě pustí rodiče!“ vydechla jsem.

   „To se nějak udělá.“ Odpověděla mi a já úplně viděla, jak mávla znechuceně rukou. „Ale co blbneš s tím nezájmem o Romana?“

   „Prostě se mi už nechce ho nahánět.“ Zasmála jsem se. „Buď si mi bude všímat sám od sebe, nebo ruším veškerý lov!“¨

   „Nechápu.“ Povzdechla si a já se začala řehtat.

   „Asi ti budu muset osvětlit situaci, ale radši si sedni.“ Doporučila jsem ji. „Takže v rychlosti, aby tě to telefonování nezruinovalo! Já a Roman jsme se sešli na tomhle táboře a představ si..“

   „Nekecej!“ přerušila mě výkřikem a já se pokusila pokračovat.

   „A představ si, že jsme se tak nějak do sebe zakoukali, že už spolu tak nějak i chodíme!“

   „Ty vole!“ otitulovala mě Jana překvapeně. „Ty teda jedeš! A na pohled mi jen napíšeš, že je tam hezky a necháš mě klidně takovou dobu v nevědomosti.“

   „Nechtěla jsem to zakřiknout.“ Usměrnila jsem ji. „Ale teď už vím, že je vážné.“

   „Takže Roman volal Mírovi.“ Došlo jí najednou. „Já se divila, že najednou taková změna a chce s sebou svojí milou mladší sestřičku, když vždycky prohlašoval, že kdyby se mi nezbavil ani o prázdninách, hodí si mašli.“

   „Tak vidíš, jak se nám to pěkně vyvinulo.“ Pochvalovala jsem si. „Za pár dní jsem doma a pak to všechno hezky naplánujeme.“

   „Že váháš!“ zasmála se Jana. „Tak se měj zatím hezky a nevyváděj tam žádný blbosti.“ Pravila po chvíli rodičovským hlasem.

   „Neboj maminko!“ uklidnila jsem ji. „Tak zdar a měj se.“

   „Ahoj.“ Rozloučila se a já se smíchem položila sluchátko. Roman mi ani neprozradil, že volal Mírovi kvůli čundru. Poděkovala jsem kuchařce a s hlavou v oblacích vyšla ven z kuchyně. Cítila jsem se tak šťastně, ale přece jenom moji radost kalilo pomyšlení na naše. Nechtěly mi přece nechat ani samotnou doma, natož aby mě pustily někam na přehradu. Když ale pojede i Jana s Mírou snad to pochopí.

   „Kde lítáš?“ zaslechla jsem najednou za sebou a otočila se. Roman seděl opřený zády o zeď a kousal stéblo trávy.

   „Viděl jsem tě běžet do kuchyně.“ Podotknul a vstal ze země. Oprášil si kalhoty a popošel blíž ke mně.

   „Měla jsem telefon.“ Prozradila jsem mu. „Volala Jana.“

   „A?“ zeptal se s úsměvem. „Pojede taky?“

   „Kam?“ zatvářila jsem se udiveně, jako bych nevěděla o čem mluví.

   „Neříkej mi, že ti volala, aby se zeptala, jaký tady máme počasí!“ zasmál se.

   „To taky.“ Vyprskla jsem. „Ale o tom čundru mi řekla.“

   „A jak se ti to líbí?“ objal mě kolem pasu a přitisknul se na mě. „Dalších čtrnáct dní spolu?“

   „Nezní to vůbec špatně, ale nevím, jestli mi pustí naši.“ Začala jsem mu vysvětlovat. „Na tábor jsem musela jet kvůli tomu, že mě nechtěli nechat samotnou doma. Báli se, že bych něco provedla, znáš to. A to moc dobře věděli, že nemám žádného kluka. Ale teď? Až jim řeknu, že pojede Jana s Mírou a pak ještě ten blonďáček, na kterém jsem mohla vždycky nechat oči, když postával u vchodu, no nevím, nevím. Mám pocit, že mě mamka ihned odhalí.“

   „Musíš na to diplomaticky!“ poradil mi a vzal mi za ruku. „Určitě to zvládneš.“

   „Budu se snažit.“ Slíbila jsem mu a pomalu jsme se rozešli směrem do lesa. Ruku v ruce jsme se procházeli mezi stromy, občas se políbili a  bylo mi  nádherně. Vzpomněla jsem si, jak jsem to málem všechno pokazila, protože jsem si nechtěla nechat vysvětlit celý ten omyl a věřila tomu, že mě Roman podvedl. Ten už jsem věděla, že by to nikdy neudělal, protože mě miluje. Stejně jako já miluji jeho! Ach jo, jak může být na tom světě krásně!